Chainsaw Man Film: Reze Arc

Japonsky: Gekijouban Chainsaw Man Reze Hen (劇場版チェンソーマン レゼ篇)

Zhlédnuto: únor 2026

V rámci Anime Days jsme se s kamarádkou vydaly do Cinema City v Brně, abychom shlédly filmové pokračování manga a anime série Chainsaw man. Bez vytáček přiznávám, že jsem z mangy četla pouze první díl a anime jsem neviděla vůbec, ale, co si budeme, Chainsaw man má dost velký dosah na to, abych neměla ani šajna, o co tam jde :)

Lovec démonů Chainsaw man vznikl spojením umírajícího mladíka, Denjiho, a démona motorové pily, Pochity. Denji, který nikdy nežil jako normální náctiletý, ale jako nájemný zabiják jakuzy, zažívá výjimečné dny, když do jeho života vejde tajemná dívka, Reze, do které se téměř okamžitě zamiluje, ale zároveň bojuje se svými pocity k šefce, Makimě. Ale je vůbec možné, aby napůl démon mohl žít normální středoškolský život se skutečnou láskou?

Moje hodnocení: 4/5 Přestože jsem nečetla mangu ani neviděla anime, znám děj, i když samozřejmě nevidím do všech vztahů a neznám všechny postavy. Nevím, jestli díky tomu nebo navzdory tomu, jsem byla velmi příjemně překvapená dějem filmu. První půlka je v podstatě středoškolská romantika, která se tváří mile a nevinně, a teprve v druhé části dojde na krvavou řežbu a démonické výbuchy, které zničí půlku města. A do toho konec, který byl docela zajímavý. Výborná byla hudba, obzvláště opening, Iris Out od Yonezu Kenshiho, a postavy byly taky super, líbili se mi hlavně Aki a Angel, ti byli skvělá dvojka. Rozhodně se těším, že si začnu dokupovat mangu a začnu ji číst, protože tematicky mi Chainsaw man ladí do noty a jsem na něho docela dost zvědavá.

Avatar: Oheň a popel

Anglicky: Avatar Fire and Ash

Zhlédnuto: únor 2026

Jednu volnou středu jsem si to namířila za svojí kosmetičkou, slovo dalo slovo, a večer jsme šly společně do kina, protože měl špatně recenze a nikdo jiný na něj s námi nechtěl jít. Bylo to super - a alespoň jsme si potykaly :)

Avatar 3 začíná tam, kde předchozí díl skončil. Rodina Sullyových se ubránila útoku „Nebešťanů“ z RDA (Resources Development Administration) a společně s klanem Metkayina žije na korálových útesech. Také Spider se sžil s místním prostředím, nicméně Jake se obává o jeho bezpečí. Sullyovi proto navrhnou, aby se vrátil zpět do Horního tábora v doprovodu klanu Větrných kupců. Vyrazí všichni společně, ale do cesty jim vstoupí příslušníci klanu Mangkwan, známého jako Lid popela. RDA mezitím sbírá síly a připravuje se na odvetný útok.

Moje hodnocení: 4/5 Osobně se mi série Avatar moc líbí - graficky je to zajímavé, neotřelé a fantaskní, miluji Pandoru! Film přichází s dalšími dvěma národy, které Cameron již dlouho propagoval, i když vzdušní Tlalim prozatím nebyli nikterak kuriózní. Pokud jde o ohnivé Mangkwan, to není ani tak klan jako bláznivý kult, který vede psychopatka Varang, do které se zblázní sociopat Quaritch (boží dvojka ti dva, i na drogy dojde :) No a hlavní rodinné drama? U Sullyových jsme tam, kde jsme byli ve dvojce, akorát máme o postavu méně, a trochu labilnější zbytek. Navíc ovladatelné kuru, koncil tulkun, vize s Eywou, výjimečnosti okolo Kiri a Spidera, to všechno mi přišlo... zvláštní. Nicméně, dobré věci by se našly. Líbily se mi scény ze základny RDA, obzvláště rozhovor Jakea a Quaritche nebo návrat toruka před dalším velkým bojem. Jak už jsem napsala, grafika je boží, hudba je skvělá a, i když se příběh nikam neposunul a nenadchnul, svižně odcejpal a já se budu těšit na plánovaný čtvrtý a pátý díl, protože jsem prostě zvědavá, jak to půjde dál.

Čertova stěna

Po dvou měsících jsem v únoru vyrazila opět do divadla. Tentokrát jsem zvolila českou klasiku, která sice nemá příliš úspěšnou historii, ale opera je celkem jednoduchá a nenáročná, což bylo po celoroční divadelní výzvě minulého roku přesně to, co jsem potřebovala.

Kdo by netoužil po pravé lásce… výjimkou není ani stárnoucí pan Vok z Rožmberka, ale najít ji zatím nedokázal. To jeho rytíř Jarek má svou milou Katušku, jenže přísahal, že se neožení, dokud nenajde nevěstu i pro svého pána. A poustevník Beneš by zase tak moc stál o to, aby pan Vok odkázal své jmění církvi, že podlehne i pokušení samotného Raracha… protože i ty nejlepší úmysly nás mohou přivést k nutnosti volit mezi dobrem a zlem!

Moje hodnocení: 3/5 Čertově stěně dávám zlatý střed. Dějově není opera nic zvláštního, je částečně komická, díky rarachovi a hříšným duším měl příběh takový pohádkový nádech (známe ty naše čerty :) a dějství rychle ubíhala. Hudebně je opera moc pěkná, a ti, co už mě trochu znají, vědí, že jsem si zamilovala především basové obsazení, tedy poustevníka a raracha, které hráli a zpívali David Szendiuch a Jan Šťáva. Hvězdou představení byl samozřejmě Roman Hoza v roli pana Voka, o němž prvořadě celá opera je, a má poukázat na ušlechtilý baryton. A komickou postavou byl především mnich, který celý příběh otevírá tím, že nalézá knihu o Pánovi z Růže a o celé legendě, a příběhem provází. Líbilo se mi, že výprava byla hodně tradiční a jednoduchá, žádné moderní šílenosti v kulisách ani kostýmech (i když ty modré kutny byly hodně křiklavé). Prostě milé a romantické. Tak uvidíme, co bude příště.

Ičigo Takano: Orange

Série Orange byla moje nejspíš poslední snaha o dokončení čtecí výzvy. A jsem moc ráda, že budu končit rok zrovna s ní, protože celkem hektický konec roku zakončila s příjemným a milým dějem, třebaže to bylo sci-fi.

Šestnáctiletá Naho Takamija z malebného města Macumoto si žije docela obyčejně – chodí do školy, baví se s kamarády a připravuje se na budoucnost, kterou si samozřejmě maluje trochu narůžovo. Jednoho dne však její poklidně plynoucí život převrátí naruby jediný dopis, a nejen tak ledajaký! Píše jí totiž její budoucí, o deset let starší já, které si přeje, aby si Naho jednoho dne nemusela vyčítat ty samé chyby.

Moje hodnocení: 3/5 Série Orange je dějově ukončená pátým dílem. Následně pak autorka vydala další dvě mangy, aby dokončila vše, co příběhem chtěla říct. Dějově byly poslední dvě knihy vlastně úplně zbytečně, ale celkem pěkné. Nicméně jsem díky nim srazila hodnocení na průměr. No dobře, nechme polemiky, proč autorka přistoupila k takovému kroku, stranou, a věnujme se ději. Příběh je o partě kamarádů, kteří do svého středu přijmou nového spolužáka. Parta se dobře baví, a protože se středoškoláky houpou hormony, lásky je tu na rozdávání. V tomhle je příběh sladký jako cumel, všichni jsou děsně stydlivý a nechtějí druhé obtěžovat, obzvláště hlavní duo, kteří skrývají vše, co cítí a co si myslí. Klidné dospívání nicméně naruší dopis z budoucnosti. Hlavní hrdinka píše sama sobě, z doby za deset let, aby mohla napravit to, čeho v budoucnu bude litovat, a hlavně, aby zachránila život svému novému spolužákovi. Za mě byl příběh zajímavý, i když vysvětlení toho, jak poslali dopis do minulosti, bylo takové pofidérní. Postavy byly milé, nenadchnou ani neurazí, obzvlášť pokud jde o hlavní hrdinku. Ale co čekat, je to šestnáctileté kůzle a seká jednu krpu za druhou. Nejsympatičtější mi byly Azusa a Takako. Líbila se mi kresba, Takano Ichigo byla pečlivá a snažila se vykreslit všechny ty emoce, co postavy pociťovaly a potlačovaly. Navíc je to klasická dějová manga, takže je tu hodně přímé řeči, člověk se může opravdu začíst a užít si to. Orange už si nejspíš znovu nepřečtu, ale jsem ráda, že jsem se do ní pustila a za dva večery ji dokončila :) Sérii navíc přilepšovala bonusová manga, Astronaut v barvě jara, která je na konci pěti hlavních knih, která byla více komediální a moc pěkná!

Největší zázrak

Zhlédnuto: prosinec 2025

Tradicí každých Vánoc není jen nová pohádka na Štědrý den, ale jeden kousek také na Boží hod vánoční. Poslední roky bývá tato pohádka čistě slovenská - a bohužel dává té české často za vyučenou.

Generál Arpád, bratr princeznina otce Ladislava, se spojí se sousedním panovníkem Bojoslavem, Anniným nápadníkem. Anna si však Bojoslava nechce vzít, navíc král Ladislav si přeje žít se sousedy v míru a Arpáda zbaví generálské hodnosti. Ponížený Arpád přiměje čaroděje Lába, aby ho krále zbavil a ujímá se vlády. Annu, Ondřeje i Lába tak čeká nelehký úkol postavit se Arpádovi i vlastnímu svědomí.

Moje hodnocení: 3/5 Osobně se mi pohádka "Čáry-máry," jak si ji Slováci oficiálně pojmenovali, líbila a fousek více, než česká Záhada. Příběh byl rozhodně zajímavější. Generál žárlí na svého bratra, a čaroděj, spíše omylem, promění krále v orla. Generál se ujímá vlády, chce zatáhnout svou zemi do války, a provdat svou neteř za vládce sousední země, aby měl silnější armádu. Princezna však uteče a narazí na neschopného pekaře, který si poněkud idealizuje armádu, ve které by mohl dosáhnout hrdinství. A je tu láska, která všechno dokáže! Myšlenka moc pěkná, princezna je celkem sympatická (absolutně nerozumím jiným recenzím, kdy si lidi stěžují na hereččinu váhu), záporák má super, ale jinak naprosto nevyužitý, potenciál, pekař i čaroděj jsou neschopní nekňubové, hlavní komediální prvky, totiž dva rytíři, byly oba tak hloupí, až byli infantilní, a král si ve filmu moc nezahrál. Čaroděj má alespoň plus, že prošel nějakým osobnostním růstem, ale jinak se postavy nikam neposunuly, a byla s nimi docela nuda. Super byla výprava, scénografie byla krásná a sympatické byly i kostýmy. A přestože můžu jenom doufat, že s orlem bylo zacházeno s úctou a pečlivostí, scény s ním byly opravdu famózní. Pobavil mě závěr, přestože byla myšlenka pouze odsunuta o pět minut dozadu, stejně jsem si řekla, že by změna? Super! Zázrak bude nicméně další pohádkou, kterou si znovu nepustím, nebo možná až za hodně dlouho, až si ji nebudu pamatovat.

Záhada strašidelného zámku

Zhlédnuto: prosinec 2025

Tak jak, moji milí, koukali jste na Štědrý den na novou pohádku? U nás je to rozhodně tradice, kterou mám ráda. Škoda jen, že ta kvalita pohádek jde každý rok víc a víc k čertu.

Děj nás zavede na zámek Strašperk, který je proslavený svými strašidelnými prohlídkami. Právě tam dorazil princ Armin, který pátrá po skutečných kouzelných bytostech. Netuší, že strašidelná představení připravuje se svou vychovatelkou Hortenzií princezna Elvíra. Vzápětí na zámku začnou mizet lidé. Rozluští Armin a Elvíra tuhle děsivou záhadu, která ohrožuje celé království? A najdu k sobě cestu, když Armin zjistí pravdu? A existují vůbec kouzelné bytosti?

Moje hodnocení: 3/5 Poslední Štědrovečerní pohádka, která se mi opravdu líbila, byla v roce 2014 (prostě Janákovy pohádky patří k těm lepším). Ale stejně jako u dvojky Bambitky, se Macharáčkovi nedařilo ani tentokrát. Pokud budeme mluvit o hlavních hercích, nemám výtky, Hes i Švehlíková byli šikovní, postavy byly sympatické a řekla bych, že jim to spolu fungovalo. Jirka Mádl si roli prvního ministra očividně užíval, ale ostatním, jako byl Maštalír, Plodková nebo Kříž, jsem to moc nevěřila. Pohádka má pěkné kostýmy i scénografii. Bohužel to špatný scénář nezachránilo. Myšlenka se strašidelným zámkem je docela zajímavá, a představa toho, že záporák je v tom strašení nakonec lepší než princezna, která tím žije, mě docela pobavila. Ale důvody hlavního záporáka jsou vlastně tak primitivní a nedomyšlené, že se ani nejde divit, že se mu to celé sesypalo jako domeček z karet. Pohádka neurazí, ale rozhodně nemá člověk tendence se na ni podívat znovu.

Buddy Daddies

Japonsky: バディ・ダディズ

Zhlédnuto: prosinec 2025

Dlouhodobě plánované anime, zařazené do výzvy, protože hlavní postava nosí oblek. Na těch dvanáct epizod ukončeného seriálu jsem se extrémně těšila, protože má velmi dobré hodnocení a super recenze. A rozhodně mě to nezklamalo!

Seriál sleduje Kazukiho a Reie, kteří pracují jako nájemní vrazi. Kazuki je společenský, miluje hazardní hry a ženy, zatímco Rei je málomluvný muž, který tráví volný čas hraním videoher. Jednoho dne se při práci setkají s Miri, čtyřletou holčičkou, jejíž otec je mafián, kterého mají zabít.

Moje hodnocení: 5/5 Anime je v hlavní řadě komedie, která sleduje dva nájemné vrahy, jak začnou pečovat a malou holčičku, která se nemá kam vrátit, a která jim od základu změní život. Miri je kouzelný capart, neustále se jenom usmívá a nikdo jí nedokáže nic odmítnout. A už vůbec ne Kazuki, který o rodinu přišel, nebo Rei, jehož rodina má pouze neosobní vztahy. Téhle zvláštní rodince prostě nejde nefandit. Seriál má krásnou kresbu, super hudbu a moc pěkný vývoj postav, navíc ukončený příběh, což miluju! Mojí nejoblíbenější postavou je rozhodně Rei, ale to je asi jasný - delší vlasy do culíčku, pohnutá minulost a trochu fanservisu při cvičení, to taky miluju :) Navíc klasické představení rodičovských rolí v domácnosti, kdy Kazuki dělá všechny domácí práce, a Rei jenom paří videohry, a přitom je ten zábavnější, jak známá písnička. K tomu Miri, což je skvěle napsaný charakter, řekla bych, že režie o chování dětí rozhodně něco ví, protože mi všechny děti přišli hodně uvěřitelné. Narozdíl od Spy x Family, se kterým se anime dost porovnává, což úplně nechápu. Kromě toho, že jde o nepravděpodobnou rodinku, je podle mě obojí úplně jiné. S tímhle anime jsem prostě a jednoduše velice spokojená.

Kaiu Širai: Zaslíbená Země Nezemě

Manga série zaujme již názvem, a kdo se do ní pustí a vydrží až do konce, rozhodně neprohloupne! A stejně jako Země Nezemě z Petra Pana, to není zrovna ideální místo, ve kterém by se mělo ocitnout malé dítě...

Děti v sirotčinci Grace Field House žijí pod dohledem laskavé vychovatelky a zdá se, že ke štěstí jim téměř nic nechybí. Netuší však, že to je jen pozlátko, a že se z nich všech postupně stane potrava pro démony. Podaří se jim zjistit pravdu – a utéct – dřív, než bude příliš pozdě?

Moje hodnocení: 4/5 V první řadě musím říct, že jsem nadšená z kresby. Demizu Posuka je skvělá mangaka, a příběh vymyšlený Shirai Kaiuim perfektně zpracovala. Je tu hromada postav, každá má něco svého, něco jedinečného, a z toho důvodu si nelze alespoň jednu opravdu nezamilovat. Za mě je to rozhodně Ray, ale to nepřekvapí nikoho, kdo mě už chvíli zná :) Z vedlejších postav pak Muzika, a z antagonistů rozhodně arcivévoda Leuvis! Pokud jde o příběh, ten byl na začátku plný potenciálu, ale čím déle pokračoval, tím měl poněkud sestupnou tendenci. Samozřejmě velmi oceňuji, že tu byl dvouroční skok, že se vše zázračně nevyřešilo během chvíle, a všechny děti měli šanci trochu dospět. Ale i tak se ke konci docela spěchalo a bylo to cítit. Nejméně mě bavila část v Goldy Pond, což je ironie, když se tu ukázal můj nejoblíbenější padouch. Navíc banda z Lambdy, která mi vůbec nesedla, a úplný závěr, který se mi teda vůbec nelíbil. Ale i tak byla většina dílů velice kvalitní, a celkově jsem nadmíru spokojená.

Free!

Zhlédnuto: prosinec 2025 (1. série)

Jaké anime vás napadne, když se v seriálové výzvě ukáže: pilot, kde někdo plave v bazénu? To je asi jasný... A která holka by se nechtěla podívat na seriál, kde jsou hlavním oblečením hrdinů i záporáků plavky? Ale...

Než odešel hlavní hrdina seriálu, středoškolák Haruka Nanase, pro něhož je odmalička voda téměř vším, studovat na střední, zúčastnil se turnaje v plavání spolu s přáteli z plaveckého klubu – Makotem Tačibanou, Nagisou Hazukim a Rinem Macuokou, kteří jako tým také vyhráli. Po ukončení základní školy se však každý z kluků vydal jinou cestou, přičemž Rina zavedla až do Austrálie na střední plaveckou školu. Po čase se však Rin vrací a vyzývá Haruku na souboj, který vyhraje, ovšem s výsledkem není spokojen a chce Harukovi ukázat, jaký rozdíl je mezi jejich plaveckými schopnostmi. Haruka se proto rozhodne spolu s Makotem, Nagisou a nováčkem Reiem Rjúgazakim založit na střední škole plavecký klub, aby porazili konkurenční plavecký oddíl, jehož členem je právě Rin.

Moje hodnocení: 3/5 Anime bylo jednu dobu tak známé, že fanoušci tvořili téměř kult, obzvláště ti, kteří psali yaoi fanfikce. Přestože se anime tváří jako sportovní, hlavní myšlenkou vůbec není ukázat něco o plavání. Hlavní je fanservis, síla přátelství a zase fanservis. Takže, co na tom, že tým, jehož nejnovější člen na začátku vůbec neuměl plavat, vyhrál okresní kolo ve štafetě, že? Důležité přece je, že jde o příběh kamarádů, kteří jsou sladší než plody katemfe, a kteří společně překonají všechny překážky! Bohužel, typický příklad sportovních anime. Sledování mě docela bavilo, ale rozhodně nemám jakékoli tendence se podívat na další dvě série nebo nedej bože filmy. A hlavně ten ending už nechci nikdy vidět! Touhle "Iwatobi Swim Club" sérií bych tuhle kapitolu uzavřela.

Alcina

Poslední divadelní přestavení tohoto roku byla opravdová výzva. Opera Alcina, která má s dvěma přestávkami 4 hodiny, byla sice zajímavá, ale časově opravdu hodně náročná, a nejlepšími postavami nakonec vůbec nebyla krásná kouzelnice ani statečný rytíř, ale velký tučňák...

Mocná kouzelnice Alcina vytvořila na ostrově velkolepý palác v překrásné krajině, kam láká milence do sítí své moci. Jedním z nich je i saracénský rytíř Ruggiero, který podlehne jejím kouzlům a zapomene na svou snoubenku Bradamante. Ta se ho však nehodlá vzdát a v převleku se vydává Ruggiera zachránit.

Moje hodnocení: 3/5 Inscenace měla bezesporu hodně pozitiv - hudebně je opera jedinečná, kdo by neznal Georga Friedricha Händela. Speciálním hostem byla Magdalena Kožená, jedna z našich nejznámějších a nejvyhledávanějších operních zpěvaček vůbec. A výprava představení byla opravdu krásná - i když v některým momentech možná trochu přehnaná. Navíc postavy byly opravdu skvěle ztvárněné, osobně jsem si zamilovala hlavně Morganu, sestru kouzelnice, hranou Doubravkou Novotnou, ale hlavně rytíře Ruggiera, kterého ztvárnil geniální Kangmin Justin Kim, nejlepší kontratenorista posledních deseti let! Nicméně, čtyři hodiny strávené v divadle, to už na mě bylo opravdu hodně... Navíc, když hlavní důvod, proč opera trvá tak dlouho, je, že jsou jednotlivé výstupy stále o tom samém dokola. Takže, když Alcina již podesáté za sebou zazpívá svému milenci: "Můj poklade, miláčku můj, duše moje! Ty nazýváš Alcinu nevěrnicí?", má už člověk vážně potřebu říct jí, holka, tak se přes to přenes a jdeme dál, prosím! Navíc si prostor na jevišti dost solidně kradli tanečníci, začarovaní milenci Alciny, ve zvířecích kostýmech - lev, slon, pštros, a jednoznačně nejlepší, obří tučňák, se kterým se smálo kompletně celé hlediště! Večer to sice nezachránilo, ale poměrně dost to přispělo k tomu, abych neodešla před třetím dějstvím.

Hiromu Arakawa: Ocelový alchymista

Fullmetal Alchemist je světoznámá série od úžasné mangaky, Hiromu Arakawy. Je málo takových, kteří nemají rádi bratry Elricovi a svět plný působivé alchymie. A já musím říct, že se rozhodně přidávám do té dlouhé linie fanoušků, protože každý z 27 dílů mangy byl prostě skvělý!

Základní pravidlo alchymie zní – abyste něco získali, musíte obětovat něco stejné hodnoty. O tom, že se toto pravidlo nevyplácí porušit, se mladí alchymisté Edward a Alphons Elricovi přesvědčili na vlastní kůži. Jeden přišel o ruku a nohu a druhý se stal jen duší uvězněnou ve zbroji. Nyní putují světem a hledají způsob, jak to všechno napravit. Cestou se potýkají nejen se zkorumpovanými představiteli církve a státu, ale především s vlastním svědomím.

Moje hodnocení: 5/5 27dílná manga série sleduje dva mladé alchymisty, kteří se snaží napravit vlastní chyby a hledají tajemný kámen mudrců. Postupně rozplétají dlouholetý plán vysoce postavených lidí, kteří se snaží získat ještě více moci, a využívají k tomu obyčejných lidí, státních alchymistů i uměle vytvořených homunkulů. Manga je skvěle nakreslená, styl Arakawy se mi strašně líbí, hraje si s detaily, a když si ze svých vlastní postav dělá srandu, je to rozkošné (Edova anténka je boží!). Postavy mají osobité charisma, všechny jsou něčím jedinečné a zajímavé, a nelze si mezi nimi nenajít nějakého oblíbence. Já osobně, jako většinou, miluji titulní postavu. Edward je opravdu skvěle napsaný hrdina, v podstatě dítě, které se snaží ochránit mladšího brášku, zachránit svět, a do toho bojuje s povinnostmi státního alchymisty, ke kterým patří i zabíjení státních nepřítel, což on odmítá. Mezi další kladné oblíbence bych zařadila také Havoca nebo Rizu, ale také miluji, jako vždy, antagonisty, hlavně Envyho, ale taky Greeda nebo Kimbleeho. Nejde nicméně o nijak lehké čtivo. Přestože základ tvoří bitky a humor, který je někdy infantilní, jindy absurdní, a klidně i pěkně černý, hlavní myšlenkou je samozřejmě alchymie, a vysvětlování fungování světa může člověku někdy zamotat hlavu. Hlavně, když si máte za půlkou vzpomenout, jak že to v těch prvních dílech autorka vysvětlovala. Moc se mi líbil koncept zosobněných sedmi smrtelných hříchů, a koncept chimér, to bylo hodně zajímavé sledovat. A musím uznat, že manga je také velice pěkně ukončená. Příběh má logický a skvěle vymyšlený závěr, a úplně na konci kratičký časový skok, který byl třešničkou dovršeného dobrodružství. Zkrátka velká spokojenost a rozhodně jedna z celoživotních lásek!

Cyrano de Bergerac

Krátce po poslední návštěvě Janáčkova divadla jsem se do Brna vydala znovu, opět na balet. Tentokrát na velice netypické zpracování hry Edmonda Rostanda, Cyrano z Bergeracu, jehož věta: "Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií," se již stala klasikou.

Známý příběh je nejen o hluboké lásce, ale především o protikladu vnitřní a vnější krásy. Nosatý, nehezký a hrdý Cyrano, obhájce cti a lásky s bohatou duší, a krásný, leč prázdný mladík Kristián milují tutéž ženu, krásnou Roxanu. Ta si zvolí tělesnou krásu v Kristiánovi, aby v konci příběhu poznala, že celý život milovala krásu duše Cyrana.

Moje hodnocení: 3/5 Vystoupení rozhodně nebylo klasickým baletem. Tanec samozřejmě celému večeru vévodil, ale součástí představení byl také přednes od Vojty Blahuta z veršované hry, nebo operní zpěv Romany Kružíkové, a to se zase tak často nevidí. Příběh o šermíři Cyranovi, který je zamilovaný do sestřenky Roxany, které se z důvodu svého vzhledu nevyzná, a místo toho pomůže krásnému Kristiánovi, aby se do něj zamilovala, je již známý. Já jsem Cyrana nikdy nečetla, takže pro mě bylo nejzajímavější částí druhé dějství, ve kterém žárlivý hrabě de Guiche, který také miluje Roxanu, posílá Cyranův pluk, ve kterém je i Kristián, do války, a mladý kadet umírá. A až po patnácti letech, kdy Roxana žije v klášteře a Cyrano jí přednáší z paměti Kristiánův poslední dopis, Roxaně dochází, že celý život milovala duši cnostného šermíře, a s tím Cyrano umírá také. Osobně ale bylo vystoupení jedno ze slabších, moc se mi nelíbila hudba, a Rin Isomura byl coby Cyrano opravdu působivý, ale tanec byl hodně afektovaný, a asi podruhé nebo potřetí, co navštěvuji divadlo, jsem zažila opravdu očividné chyby, kdy Isomura zakopnul a upadl, nebo kdy housle udělali opravdu hodně slyšitelnou chybu. A to mi prostě ten večer trochu pokazilo, nemluvě o paní, co seděla za mnou a ustavičně mi nakopávala sedačku...

Kafka

V říjnu jsem znovu navštívila balet Národního divadla Brno. Vybraným představením se stala moje úplně první premiéra v Janáčkově divadle - balet Kafka. A přestože z těch moderních životopisných baletů nejsem úplně nadšená, Kafka rozhodně patří k těm lepším.

Franz Kafka se stal inspirací pro tvorbu původního celovečerního tanečního představení v choreografii a režii Markéty Pimek Habalové. Její koncept přivede na scénu taneční dílo se symbolickou a emocionální výpovědí, jejímž ústředním prvkem je Franz Kafka jako člověk i jako spisovatel. Na jedné straně se divák ponoří do jeho osobního života, který byl plný rozporů, vnitřních bojů a hledání vlastní identity. Na straně druhé se přeneseme i do světa vycházejícího z jeho literárních textů, jako jsou Proměna nebo Proces.

Moje hodnocení: 4/5 Balet inspirovaný životem Franze Kafky byl zdařilý. Jasně ukázal, jak byl v životě spisovatele důležitý jeho špatný vztah s otcem, jak jeho život zachraňovali jeho sestra a nejlepší přítel, jak důležitá byla jeho nemoc (tuberkulóza) pro jeho psaní, a že by byl pravděpodobně mrtvý (dříve), bez žen, které miloval. Samozřejmě choreograficky nejzajímavějšími částmi bylo zpracování jeho nejznámějších děl, Proměny a Procesu, nicméně, pro mě osobně byla nejlepší částí jeho práce. Když po Kafkovi jeho otec požaduje stálý příjem, začne pracovat v pojišťovně, což jej ubíjí a krade mu čas na tvorbu. V jedné chvíli Kafka bojuje proti systému, v druhé jej systém válcuje k zemi. Opravdu prvotřídní část jinak opravdu povedeného baletu.

Given

Japonsky: ギヴン

Zhlédnuto: říjen 2025

V srpnu se v seriálové výzvě ukázal pilot, ve kterém někdo zpívá nebo hraje na hudební nástroj. Given se v mé hlavě zjevilo přímo okamžitě, i když je určitě mnoho jiných i lepších hudebních anime, hlavně proto, že jsem o prázdninách četla druhý díl mangy, který letos v Česku vyšel. A myslím, že to byla fajn volba.

V době, kdy si Uenoyama Ritsuka začal pomalu uvědomovat, že jeho milované koníčky, hraní na kytaru a hraní basketbalu, ho začínají pěkně nudit, potkal Mafuyu Satoa, který seděl na jeho oblíbeném místě ke spánku a držel v ruce kytaru s prasklými strunami. Uenoyama se rozhodne kytaru opravit a díky tomu se na něj Mafuyu doslova nalepí, a chce, aby ho Uenoyama naučil na kytaru hrát. Mafuyovo dotírání bylo pro Uenoyamu nejprve spíše ke zlosti, ale když uslyšel, jak Mafuyu zpívá, tak to v něm zanechalo hluboký dojem a rozhodl, že se musí přidat do jeho kapely.

Moje hodnocení: 4/5 Given je špatným příkladem hudebního anime. Buďme upřímní, kromě hlavní písničky odehrané v devátém díle (z jedenácti), tam těch písniček zase tak moc není. Co ale anime ztrácí v rovině hudby, nebo animace, stoprocentně dohání v charakteru postav, vývoji vztahů a příběhu. Romantika a pocity, které postavy prožívají, jsou pozvolné, dobře vysvětlené a uvěřitelné. Člověk má pocit, že postavy chápe, soucítí s nimi a váží si jich. Navíc se anime vyhýbá klasickým klišé tématiky BL a není to jen samý fanservis. Protože příběh nemá žádného záporáka, pro kterého bych měla slabost (i když na to na první dobrou vypadal Hiiragi), mojí velkou láskou v tomhle anime je Haruki, protože to je přesně ten typ chlapa/kamaráda, kterýho chcete mít v životě, nebo taky Uenoyama, protože mi připomněl ten zápal pro hudbu, který jsem kdysi měla taky. Navíc hlavní čtveřice coby hudební skupina fakt funguje, a je velmi zajímavé sledovat věkově i zájmově odlišné osobnosti, jak spolu fungují. No a samozřejmě, pak tu je ta devátá epizoda, ten koncert, ta skvělá písnička, která všem vyrazila dech, a následná scéna s polibkem. Prostě chvíle, která anime přidala velké plus! Rozhodně bych si přála víc takových anime.

Ryoko Mitsuki: Dveře chaosu

Dveře chaosu jsou hodně stará manga série, která vycházela na samém začátku vydávání mangy u nás. První díl jsem četla díky kamarádce, kompletní svazky jsem si koupila mnohem později, ale když jsem zjistila, že není série dokončená, tak jsem je založila, a neměla vůbec chuť je číst, přestože se mi první díl líbil. Když jsem poprvé četla kategorie čtenářské výzvy, u kategorie: kniha, jejíž název obsahuje slovo dveře, byla moje volba naprosto jasná. Takže jsem sérii zase vytáhla a všechny svazky konečně dočetla. A třebaže jsem stále naštvaná, že konec si musí člověk domyslet, jsem ráda, že jsem si sérii vybrala, byla to fajn nostalgie, díky které, jsem si vzpomněla na mé vlastní začátky s mangou, první návštěvu Animefestu nebo moji starou kamarádku.

Dvojčata Clarissa a Mizerie se v království Druaddle připravují na slavností obřad, kterým mají zakončit výcvik harmonizérů, výjimečné skupiny těch, kteří svojí mocí dokážou opravit trhliny v rovnováze světa. Slavnost ale naruší tajemná monstra, takzvaní nuktornálové, kteří se snaží sestry unést. Do toho všeho se rozezní Zvon rytmu, který signalizuje, že jedny ze čtyř Dveří, které oddělují denní (lidský) a noční (chaotický) svět, jsou otevřeny. Mizerie zjišťuje, že ona a její sestra jsou cílem, protože jsou živoucími klíči, které dokáží se Dveřmi manipulovat. Clarissa je dokáže otevřít, a Mizerie zase zavřít. Černý strážce, Rikhter, který dívky celý jejich život učil, s nuktornáli spolupracuje pro uskutečnění svých vlastních cílů, povede se mu utéct a unést mladší z dvojčat, Clarissu. Aby Mizerie našla svoji sestru, a zjistila, proč by její dobrý učitel a přítel chtěl otevřít Dveře a přinést do denního světa chaos, musí se spojit s organizací Jishouin, jejímž úkolem je hlídat, aby Dveře zůstaly zavřené, a spolupracovat s novým strážcem, Zelfou.

Moje hodnocení: 3/5 Hlavní hrdinkou třídílné série je mladá a naivní Mizerie, která celý život žila v uzamčené zahradě se sestrou Clarissou a učitelem Rikhterem. O světě venku neví vůbec nic, a proto se těší, až dokončí svůj výcvik a konečně začne žít. Když jí učitel zradí, unese její sestru, a otevře Dveře, které mají na svět přivést chaos a monstra, nemůže tomu uvěřit a jediné, co chce, je získat sestru a přítele zpět. Ti, kteří mě už trochu znají, už vědí, že je mi tím pěkně protivná a nejraději bych jí vlepila facku. Situaci naštěstí zachraňují ostatní postavy, například sympatický nový strážce, Zelfa, roztomilý Roudel, nebo sexy psychopat Ansance. Série je nedokončená, takže není jasné, jaké je spojení mezi dvojčaty a tajemnou čarodějnicí Zeracheciel, jaká je Rikhterova motivace, "co" přesně je Zelfa. Navíc je manga skoro dvacet let stará, takže typická shoujo kresba už se dneska v podstatě nepoužívá, kresba samotná je hodně překombinovaná a člověk se v ní snadno ztratí, ve svazcích jsou překlepy a chyby. Ale autorka tu dává hodně najevo svoji kreativitu, svět je vedený ve stylu gotické romance, takže je všechno načančané, smyslné a tajemné. Mě se manga líbí, jako autorčina prvotina je to určitě super dílko, ale dvacet let je dvacet let. Tehdy by mě to asi hodně zaujalo, dneska už to beru s rezervou.

Tacuki Fudžimoto: Look Back

Vybrat si knihu do čtenářské výzvy do kolonky: vydané v roce 2025, by nebyl nijak velký oříšek. Stejně jsem ale dlouho nechávala kolonku nevybranou, protože jsem nic nepovažovala za dost dobré. Nicméně, když jsem prolétla obsah Look Back, docela mě manga zaujala, a měla jsem z ní dobrý pocit.

Fudžino, která neochvějně věří ve svůj talent, a Kjómoto, která se bojí vyjít z domu. Dvě naprosto odlišné venkovské dívky svede dohromady upřímná láska ke kreslení mangy. A jak léta plynou, kryjí si ty dvě navzájem záda. Unikátní příběh o dospívání od autora série Chainsaw Man.

Moje hodnocení: 3/5 Základní myšlenka mangy je vlastně snadná. Fudžino kreslí stripy do školních novin a neochvějně věří ve svůj talent. Učitel ale chce, aby v novinách začala vydávat také Kjómoto, která nechodí do školy, protože má hrůzu z lidí, a Fudžino zjišťuje, že spolužačka, kterou ani nezná, je talentovanější než ona. A protože žárlí, začne pilně studovat a kresbou tráví veškerý čas, až ji spolužáci a rodina začnou přesvědčovat, že to pro ni není dobré. Když se obě dívky poprvé potkají, řekne Kjómoto, že je velká fanynka Fudžino, a nakonec spolu začnou spolupracovat a vydávají komiksy. Příběh není nijak komplikovaný, ale zároveň není tak oddechový, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zaměřuje se na dospívání, štěstí, odhodlání, osamělost a ztrátu, ale i vyrovnávání se s životními rozhodnutími, obzvláště ke konci, kdy se dějová linka rozdvojí a sleduje alternativní vývoj příběhu, kdyby se dívky nepotkaly. Manga je prostě o životě, část příběhu by měla dokonce připomínat žhářský útok v animačním studiu KyoAni, přestože to autor nikdy nepotvrdil, a manga byla také adaptována do filmu. To vše má rozhodně svoji váhu, ale já osobně nejsem nijak velká Fudžimotova fanynka, protože mi jeho styl kresby není moc sympatický. Takže, přestože si ji znovu už asi nepřečtu, manga se mi líbila, a jsem se svým výběrem spokojená.

Yoru Sumino: Zdál se mi zase ten stejný sen

Manga sérii Mata, Onaji Yume o Mite Ita od autorky, která napsala také Slinivku, jsem si vybrala, když jsem zjistila, že jednohubku vydalo jedno české nakladatelství, a sérii zase jiné české nakladatelství, k tomu ve stejném roce, to mě dost pobavilo... Gate vydal Sen jako svoji manga prvotinu, na kvalitě to jde trochu poznat, ale myslím, že i tak udělali kus dobré práce. No, a protože jsem od tohoto nakladatelství ještě žádnou mangu nečetla, šlo o jasný signál pro zařazení do čtenářské výzvy.

Dívka jménem Nanoka Kojanagi chodí do čtvrté třídy základní školy, kde každou chvíli tráví ve školní knihovně, protože ze všeho nejradši čte. Se spolužáky příliš nevychází, její rodiče jsou věčně v práci, zato mimo školu si našla hned několik skvělých kamarádek. Svéráznou Paní Běhnu, laskavou babičku, která žije na samotě, a černou kočku, která mňouká “mňá”. Jednoho dne ve škole Nanoka dostane za úkol zamyslet se nad tím, co to znamená štěstí. Najít odpověď se nakonec ukáže mnohem složitější, než se na první pohled mohlo zdát, a Nanoka si společně se všemi svými kamarádkami musí pořádně lámat hlavu nad tím, co člověka vlastně činí šťastným.

Moje hodnocení: 4/5 Hlavní postavou je malé děvče, Nanoka, která je pro ostatní divná, protože je velmi inteligentní a vede řeči, jako že život je jako japonský pudink. Dobrá je jen ta sladká část, ale někteří lidé ocení i tu hořkou. Za domácí úkol má zjistit, co je pro ni štěstí. Neví si s úkolem rady, a tak jej rozebírá s tím malým množstvím kamarádů, které má, hodnou babičkou, osobitou paní Běhnou, spolužákem Kirjúem, nebo novou známou, Minami. Každý z nich má vlastní pohled na štěstí ovlivněný svými vlastními problémy v životě, a Nanoka se všem snaží pomoct, aby byli šťastní. Školní rok pomalu končí, stejně jako musí skončit každý sen, který se někomu zdá, a štěstí za nikým nepřijde, tomu se musí jít naproti. Celá série je milá a příjemná, i smutná a dojemná, kompletně založená na magickém realismu. Hlavní myšlenku člověk pochopí už v půlce druhého dílu, a tak konec není úplně překvapením, ale je moc pěkné, jak do sebe všechny informace na závěr zapadnou a uzavřou kompletní obrázek o životě Nanoky. Když je někdo sentimentální jako já, rozhodně mu série zabrnká na příjemnou notu, a uvažovat nad tím, co znamená štěstí, může člověk vlastně celý život. Přesně téma, které jsem v sychravém podzimním říjnu potřebovala.

Don Quijote

V září jsem se vydala do Janáčkova divadla na baletní inscenaci Don Quijote. A bylo to rozhodně jedno z nejzábavnějších vystoupení, na kterých jsem letos byla.

Jeden z pilířů klasického baletního odkazu je balet Don Quijote na hudbu Ludwiga Minkuse inspirovaný slavným Cervantesovým románem Důmyslný rytíř Don Quijote de La Mancha. Ten popisuje příhody hrdiny, Dona Quijota, zmítaného představami pohybujícími se mezi iluzí a skutečností.

Moje hodnocení: 3/5 Baletní představení sice nese jméno slavného rytíře, nicméně titulní postava je v baletním představení spíše okrajově. Hlavními postavami jsou mladý pár, Basil a Kitri, kteří se velmi milují, ale otec dívky nechce vztah dovolit, a slíbí ji bohatému Gamachovi. Když Don Quijote se svým věrným Sancho Panzem přicházejí do města, spatřuje v krásné dívce svoji milovanou Dulcineu, a rozhodne se, že oběma pomůže. Balet končí happy endem, ale co bylo na baletu nejlepší, bylo, že byl plný vtipných a zajímavých scének. Sancho Panza a Gamacho byly komické postavy, Kitri a Basil neuvěřitelně žárlí, pokud se okolo toho druhého objeví někdo jiný, a příběh ozvláštňovali taneční scény toreadorů nebo cikánů. Můžu říct, že přestože nebylo divadlo naplněné k prasknutí, rozhodně jsme se nasmáli :) Kostýmy byly moc pěkné, hudba zajímavá, ale taneční výkony byly geniální, obzvláště Momona Sakakibara coby Kitri a Ksenia Ovsyanick jako Dulcinea. Nebylo to nejlepší, co jsem letos viděla, ale jsem moc ráda, že jsem se i tento měsíc vydala do divadla!

Miloš Vítek: Mauthausen-Dachau

Jistě již víte, že četba o válce, období protektorátu nebo komunismu, rozhodně nepatří mezi moji oblíbenou literaturu. Osobně o sobě říkám, že jsem naivní optimista - že lidé nejsou idioti, a takové hrůzy bychom si nikdy znovu nedělali. Někdy je ale asi dobré, připomenout si minulou realitu. Takže, když jsem předávala do budky knihy, které nám darovala rodina jednoho našeho klienta z domova, rozhodla jsem se nakonec jednu si nechat. A protože o komunistických gulazích už něco málo načteno mám, rozhodla jsem začíst se do svědectví o německých koncentrácích.

Svědectví profesora brněnské univerzity, Dr. Miloše Vítka, jako oběti nacistického boje proti české inteligenci, jeho zatčení a životu v Mauthausenu a Dachau. Psáno v Dachau v květnu 1945 po osvobození tábora Američany. Tato kniha byla schválena Svazem osvobozených politických vězňů v Praze. Kniha obsahuje i autentické fotografie. Prodejem knihy nevyjadřuje autor žádné politické názory a kniha slouží pouze ke sběratelským účelům.

Moje hodnocení: 5/5 Když čtete příběh člověka, který si prožil část života v lágrech, začnete si uvědomovat ta absurdní prohlášení některých lidí, jak nám Ukrajinci, politici nebo Green Deal ničí život. Uvědomíte si, že se vlastně máme jako prasata v žitě. A hlavně to, že kdyby taková doba znovu nastala, většina z nás by ji nedokázala přežít... Obzvláště, když se dostanete k fotografické části knihy, která ukazuje hrůzy režimu v plné jeho krutosti. Takže teď budu citovat Sandru Bullock v Slečně drsňák, a řeknu jen: přála bych si světový mír!

Karel Jaromír Erben: Kytice

Když nastala čtenářská výzva a já hledala knihu, podle které vzniklo hudební dílo, nenapadlo mě nic jiného, než se obrátit ke klasice. Kytici jsem milovala už od základní školy, sbírka od Erbena inspirovala například Antonína Dvořáka. A já si uvědomila, že jsem celou sbírku nikdy nedočetla, přestože doma ji máme dlouho, patřívala ještě babičce...

Nejznámější sbírka básní, kterou Karel Jaromír Erben začal psát již jako student. Balady inspirované slovanskými i jinými pověstmi se vyznačují dějově dramatickým spádem, zatímco prostředí je vykresleno stručně a popisně. Osudová dramata následovaná často až neúměrně krutým trestem inspirovala skladatele jako byli Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich nebo Bohuslav Martinů, ale také Františka Brabce, jehož filmové zpracování vyhrálo Českého lva, nebo skupinu ilustrátorů, kteří zpracovali a pod nakladatelstvím Transmedialist vydali Komiksovou Kytici. 

Moje hodnocení: 5/5 Jedním z mých nejoblíbenějších žánrů už od základní školy byla poezie. Milovala jsem, jak někdo dokáže napsat kouzelný příběh spolu s přímou řečí postav, tak, aby se vše rýmovalo. A pokud v tom ještě člověk musel hledat skrytý smysl a symboliku, bylo to prostě něco dokonalého. (Aby bylo jasno, nesnáším volný verš, a bohužel, moderní poezie je ho plná, takže ji moc nečtu...) Kytice pro mě byla vždy velká láska, několikrát jsem na základní i střední škole soutěžila v recitační soutěži s mým favoritem - Zlatým kolovratem. První i druhou část básně umím dodneška nazpaměť. Hlavní myšlenkou celé sbírky je vina a trest, lidské vztahy a síla přírody - ale to určitě nemusím nikomu říkat, to jsme se na základce učili všichni... Téměř polovina sbírky končí vlastně pozitivně (např. Poklad, Svatební košile nebo Záhořovo lože), a přestože mojí nejoblíbenější je stále Zlatý kolovrat, tak se mi moc líbí ty, které končí umíráčkem (hlavně Štědrý den nebo Holoubek).