Ičigo Takano: Orange

Série Orange byla moje nejspíš poslední snaha o dokončení čtecí výzvy. A jsem moc ráda, že budu končit rok zrovna s ní, protože celkem hektický konec roku zakončila s příjemným a milým dějem, třebaže to bylo sci-fi.

Šestnáctiletá Naho Takamija z malebného města Macumoto si žije docela obyčejně – chodí do školy, baví se s kamarády a připravuje se na budoucnost, kterou si samozřejmě maluje trochu narůžovo. Jednoho dne však její poklidně plynoucí život převrátí naruby jediný dopis, a nejen tak ledajaký! Píše jí totiž její budoucí, o deset let starší já, které si přeje, aby si Naho jednoho dne nemusela vyčítat ty samé chyby.

Moje hodnocení: 3/5 Série Orange je dějově ukončená pátým dílem. Následně pak autorka vydala další dvě mangy, aby dokončila vše, co příběhem chtěla říct. Dějově byly poslední dvě knihy vlastně úplně zbytečně, ale celkem pěkné. Nicméně jsem díky nim srazila hodnocení na průměr. No dobře, nechme polemiky, proč autorka přistoupila k takovému kroku, stranou, a věnujme se ději. Příběh je o partě kamarádů, kteří do svého středu přijmou nového spolužáka. Parta se dobře baví, a protože se středoškoláky houpou hormony, lásky je tu na rozdávání. V tomhle je příběh sladký jako cumel, všichni jsou děsně stydlivý a nechtějí druhé obtěžovat, obzvláště hlavní duo, kteří skrývají vše, co cítí a co si myslí. Klidné dospívání nicméně naruší dopis z budoucnosti. Hlavní hrdinka píše sama sobě, z doby za deset let, aby mohla napravit to, čeho v budoucnu bude litovat, a hlavně, aby zachránila život svému novému spolužákovi. Za mě byl příběh zajímavý, i když vysvětlení toho, jak poslali dopis do minulosti, bylo takové pofidérní. Postavy byly milé, nenadchnou ani neurazí, obzvlášť pokud jde o hlavní hrdinku. Ale co čekat, je to šestnáctileté kůzle a seká jednu krpu za druhou. Nejsympatičtější mi byly Azusa a Takako. Líbila se mi kresba, Takano Ichigo byla pečlivá a snažila se vykreslit všechny ty emoce, co postavy pociťovaly a potlačovaly. Navíc je to klasická dějová manga, takže je tu hodně přímé řeči, člověk se může opravdu začíst a užít si to. Orange už si nejspíš znovu nepřečtu, ale jsem ráda, že jsem se do ní pustila a za dva večery ji dokončila :) Sérii navíc přilepšovala bonusová manga, Astronaut v barvě jara, která je na konci pěti hlavních knih, která byla více komediální a moc pěkná!

Buddy Daddies

Japonsky: バディ・ダディズ

Zhlédnuto: prosinec 2025

Dlouhodobě plánované anime, zařazené do výzvy, protože hlavní postava nosí oblek. Na těch dvanáct epizod ukončeného seriálu jsem se extrémně těšila, protože má velmi dobré hodnocení a super recenze. A rozhodně mě to nezklamalo!

Seriál sleduje Kazukiho a Reie, kteří pracují jako nájemní vrazi. Kazuki je společenský, miluje hazardní hry a ženy, zatímco Rei je málomluvný muž, který tráví volný čas hraním videoher. Jednoho dne se při práci setkají s Miri, čtyřletou holčičkou, jejíž otec je mafián, kterého mají zabít.

Moje hodnocení: 5/5 Anime je v hlavní řadě komedie, která sleduje dva nájemné vrahy, jak začnou pečovat a malou holčičku, která se nemá kam vrátit, a která jim od základu změní život. Miri je kouzelný capart, neustále se jenom usmívá a nikdo jí nedokáže nic odmítnout. A už vůbec ne Kazuki, který o rodinu přišel, nebo Rei, jehož rodina má pouze neosobní vztahy. Téhle zvláštní rodince prostě nejde nefandit. Seriál má krásnou kresbu, super hudbu a moc pěkný vývoj postav, navíc ukončený příběh, což miluju! Mojí nejoblíbenější postavou je rozhodně Rei, ale to je asi jasný - delší vlasy do culíčku, pohnutá minulost a trochu fanservisu při cvičení, to taky miluju :) Navíc klasické představení rodičovských rolí v domácnosti, kdy Kazuki dělá všechny domácí práce, a Rei jenom paří videohry, a přitom je ten zábavnější, jak známá písnička. K tomu Miri, což je skvěle napsaný charakter, řekla bych, že režie o chování dětí rozhodně něco ví, protože mi všechny děti přišli hodně uvěřitelné. Narozdíl od Spy x Family, se kterým se anime dost porovnává, což úplně nechápu. Kromě toho, že jde o nepravděpodobnou rodinku, je podle mě obojí úplně jiné. S tímhle anime jsem prostě a jednoduše velice spokojená.

Kaiu Širai: Zaslíbená Země Nezemě

Manga série zaujme již názvem, a kdo se do ní pustí a vydrží až do konce, rozhodně neprohloupne! A stejně jako Země Nezemě z Petra Pana, to není zrovna ideální místo, ve kterém by se mělo ocitnout malé dítě...

Děti v sirotčinci Grace Field House žijí pod dohledem laskavé vychovatelky a zdá se, že ke štěstí jim téměř nic nechybí. Netuší však, že to je jen pozlátko, a že se z nich všech postupně stane potrava pro démony. Podaří se jim zjistit pravdu – a utéct – dřív, než bude příliš pozdě?

Moje hodnocení: 4/5 V první řadě musím říct, že jsem nadšená z kresby. Demizu Posuka je skvělá mangaka, a příběh vymyšlený Shirai Kaiuim perfektně zpracovala. Je tu hromada postav, každá má něco svého, něco jedinečného, a z toho důvodu si nelze alespoň jednu opravdu nezamilovat. Za mě je to rozhodně Ray, ale to nepřekvapí nikoho, kdo mě už chvíli zná :) Z vedlejších postav pak Muzika, a z antagonistů rozhodně arcivévoda Leuvis! Pokud jde o příběh, ten byl na začátku plný potenciálu, ale čím déle pokračoval, tím měl poněkud sestupnou tendenci. Samozřejmě velmi oceňuji, že tu byl dvouroční skok, že se vše zázračně nevyřešilo během chvíle, a všechny děti měli šanci trochu dospět. Ale i tak se ke konci docela spěchalo a bylo to cítit. Nejméně mě bavila část v Goldy Pond, což je ironie, když se tu ukázal můj nejoblíbenější padouch. Navíc banda z Lambdy, která mi vůbec nesedla, a úplný závěr, který se mi teda vůbec nelíbil. Ale i tak byla většina dílů velice kvalitní, a celkově jsem nadmíru spokojená.

Free!

Zhlédnuto: prosinec 2025 (1. série)

Jaké anime vás napadne, když se v seriálové výzvě ukáže: pilot, kde někdo plave v bazénu? To je asi jasný... A která holka by se nechtěla podívat na seriál, kde jsou hlavním oblečením hrdinů i záporáků plavky? Ale...

Než odešel hlavní hrdina seriálu, středoškolák Haruka Nanase, pro něhož je odmalička voda téměř vším, studovat na střední, zúčastnil se turnaje v plavání spolu s přáteli z plaveckého klubu – Makotem Tačibanou, Nagisou Hazukim a Rinem Macuokou, kteří jako tým také vyhráli. Po ukončení základní školy se však každý z kluků vydal jinou cestou, přičemž Rina zavedla až do Austrálie na střední plaveckou školu. Po čase se však Rin vrací a vyzývá Haruku na souboj, který vyhraje, ovšem s výsledkem není spokojen a chce Harukovi ukázat, jaký rozdíl je mezi jejich plaveckými schopnostmi. Haruka se proto rozhodne spolu s Makotem, Nagisou a nováčkem Reiem Rjúgazakim založit na střední škole plavecký klub, aby porazili konkurenční plavecký oddíl, jehož členem je právě Rin.

Moje hodnocení: 3/5 Anime bylo jednu dobu tak známé, že fanoušci tvořili téměř kult, obzvláště ti, kteří psali yaoi fanfikce. Přestože se anime tváří jako sportovní, hlavní myšlenkou vůbec není ukázat něco o plavání. Hlavní je fanservis, síla přátelství a zase fanservis. Takže, co na tom, že tým, jehož nejnovější člen na začátku vůbec neuměl plavat, vyhrál okresní kolo ve štafetě, že? Důležité přece je, že jde o příběh kamarádů, kteří jsou sladší než plody katemfe, a kteří společně překonají všechny překážky! Bohužel, typický příklad sportovních anime. Sledování mě docela bavilo, ale rozhodně nemám jakékoli tendence se podívat na další dvě série nebo nedej bože filmy. A hlavně ten ending už nechci nikdy vidět! Touhle "Iwatobi Swim Club" sérií bych tuhle kapitolu uzavřela.

Hiromu Arakawa: Ocelový alchymista

Fullmetal Alchemist je světoznámá série od úžasné mangaky, Hiromu Arakawy. Je málo takových, kteří nemají rádi bratry Elricovi a svět plný působivé alchymie. A já musím říct, že se rozhodně přidávám do té dlouhé linie fanoušků, protože každý z 27 dílů mangy byl prostě skvělý!

Základní pravidlo alchymie zní – abyste něco získali, musíte obětovat něco stejné hodnoty. O tom, že se toto pravidlo nevyplácí porušit, se mladí alchymisté Edward a Alphons Elricovi přesvědčili na vlastní kůži. Jeden přišel o ruku a nohu a druhý se stal jen duší uvězněnou ve zbroji. Nyní putují světem a hledají způsob, jak to všechno napravit. Cestou se potýkají nejen se zkorumpovanými představiteli církve a státu, ale především s vlastním svědomím.

Moje hodnocení: 5/5 27dílná manga série sleduje dva mladé alchymisty, kteří se snaží napravit vlastní chyby a hledají tajemný kámen mudrců. Postupně rozplétají dlouholetý plán vysoce postavených lidí, kteří se snaží získat ještě více moci, a využívají k tomu obyčejných lidí, státních alchymistů i uměle vytvořených homunkulů. Manga je skvěle nakreslená, styl Arakawy se mi strašně líbí, hraje si s detaily, a když si ze svých vlastní postav dělá srandu, je to rozkošné (Edova anténka je boží!). Postavy mají osobité charisma, všechny jsou něčím jedinečné a zajímavé, a nelze si mezi nimi nenajít nějakého oblíbence. Já osobně, jako většinou, miluji titulní postavu. Edward je opravdu skvěle napsaný hrdina, v podstatě dítě, které se snaží ochránit mladšího brášku, zachránit svět, a do toho bojuje s povinnostmi státního alchymisty, ke kterým patří i zabíjení státních nepřítel, což on odmítá. Mezi další kladné oblíbence bych zařadila také Havoca nebo Rizu, ale také miluji, jako vždy, antagonisty, hlavně Envyho, ale taky Greeda nebo Kimbleeho. Nejde nicméně o nijak lehké čtivo. Přestože základ tvoří bitky a humor, který je někdy infantilní, jindy absurdní, a klidně i pěkně černý, hlavní myšlenkou je samozřejmě alchymie, a vysvětlování fungování světa může člověku někdy zamotat hlavu. Hlavně, když si máte za půlkou vzpomenout, jak že to v těch prvních dílech autorka vysvětlovala. Moc se mi líbil koncept zosobněných sedmi smrtelných hříchů, a koncept chimér, to bylo hodně zajímavé sledovat. A musím uznat, že manga je také velice pěkně ukončená. Příběh má logický a skvěle vymyšlený závěr, a úplně na konci kratičký časový skok, který byl třešničkou dovršeného dobrodružství. Zkrátka velká spokojenost a rozhodně jedna z celoživotních lásek!

Given

Japonsky: ギヴン

Zhlédnuto: říjen 2025

V srpnu se v seriálové výzvě ukázal pilot, ve kterém někdo zpívá nebo hraje na hudební nástroj. Given se v mé hlavě zjevilo přímo okamžitě, i když je určitě mnoho jiných i lepších hudebních anime, hlavně proto, že jsem o prázdninách četla druhý díl mangy, který letos v Česku vyšel. A myslím, že to byla fajn volba.

V době, kdy si Uenoyama Ritsuka začal pomalu uvědomovat, že jeho milované koníčky, hraní na kytaru a hraní basketbalu, ho začínají pěkně nudit, potkal Mafuyu Satoa, který seděl na jeho oblíbeném místě ke spánku a držel v ruce kytaru s prasklými strunami. Uenoyama se rozhodne kytaru opravit a díky tomu se na něj Mafuyu doslova nalepí, a chce, aby ho Uenoyama naučil na kytaru hrát. Mafuyovo dotírání bylo pro Uenoyamu nejprve spíše ke zlosti, ale když uslyšel, jak Mafuyu zpívá, tak to v něm zanechalo hluboký dojem a rozhodl, že se musí přidat do jeho kapely.

Moje hodnocení: 4/5 Given je špatným příkladem hudebního anime. Buďme upřímní, kromě hlavní písničky odehrané v devátém díle (z jedenácti), tam těch písniček zase tak moc není. Co ale anime ztrácí v rovině hudby, nebo animace, stoprocentně dohání v charakteru postav, vývoji vztahů a příběhu. Romantika a pocity, které postavy prožívají, jsou pozvolné, dobře vysvětlené a uvěřitelné. Člověk má pocit, že postavy chápe, soucítí s nimi a váží si jich. Navíc se anime vyhýbá klasickým klišé tématiky BL a není to jen samý fanservis. Protože příběh nemá žádného záporáka, pro kterého bych měla slabost (i když na to na první dobrou vypadal Hiiragi), mojí velkou láskou v tomhle anime je Haruki, protože to je přesně ten typ chlapa/kamaráda, kterýho chcete mít v životě, nebo taky Uenoyama, protože mi připomněl ten zápal pro hudbu, který jsem kdysi měla taky. Navíc hlavní čtveřice coby hudební skupina fakt funguje, a je velmi zajímavé sledovat věkově i zájmově odlišné osobnosti, jak spolu fungují. No a samozřejmě, pak tu je ta devátá epizoda, ten koncert, ta skvělá písnička, která všem vyrazila dech, a následná scéna s polibkem. Prostě chvíle, která anime přidala velké plus! Rozhodně bych si přála víc takových anime.

Ryoko Mitsuki: Dveře chaosu

Dveře chaosu jsou hodně stará manga série, která vycházela na samém začátku vydávání mangy u nás. První díl jsem četla díky kamarádce, kompletní svazky jsem si koupila mnohem později, ale když jsem zjistila, že není série dokončená, tak jsem je založila, a neměla vůbec chuť je číst, přestože se mi první díl líbil. Když jsem poprvé četla kategorie čtenářské výzvy, u kategorie: kniha, jejíž název obsahuje slovo dveře, byla moje volba naprosto jasná. Takže jsem sérii zase vytáhla a všechny svazky konečně dočetla. A třebaže jsem stále naštvaná, že konec si musí člověk domyslet, jsem ráda, že jsem si sérii vybrala, byla to fajn nostalgie, díky které, jsem si vzpomněla na mé vlastní začátky s mangou, první návštěvu Animefestu nebo moji starou kamarádku.

Dvojčata Clarissa a Mizerie se v království Druaddle připravují na slavností obřad, kterým mají zakončit výcvik harmonizérů, výjimečné skupiny těch, kteří svojí mocí dokážou opravit trhliny v rovnováze světa. Slavnost ale naruší tajemná monstra, takzvaní nuktornálové, kteří se snaží sestry unést. Do toho všeho se rozezní Zvon rytmu, který signalizuje, že jedny ze čtyř Dveří, které oddělují denní (lidský) a noční (chaotický) svět, jsou otevřeny. Mizerie zjišťuje, že ona a její sestra jsou cílem, protože jsou živoucími klíči, které dokáží se Dveřmi manipulovat. Clarissa je dokáže otevřít, a Mizerie zase zavřít. Černý strážce, Rikhter, který dívky celý jejich život učil, s nuktornáli spolupracuje pro uskutečnění svých vlastních cílů, povede se mu utéct a unést mladší z dvojčat, Clarissu. Aby Mizerie našla svoji sestru, a zjistila, proč by její dobrý učitel a přítel chtěl otevřít Dveře a přinést do denního světa chaos, musí se spojit s organizací Jishouin, jejímž úkolem je hlídat, aby Dveře zůstaly zavřené, a spolupracovat s novým strážcem, Zelfou.

Moje hodnocení: 3/5 Hlavní hrdinkou třídílné série je mladá a naivní Mizerie, která celý život žila v uzamčené zahradě se sestrou Clarissou a učitelem Rikhterem. O světě venku neví vůbec nic, a proto se těší, až dokončí svůj výcvik a konečně začne žít. Když jí učitel zradí, unese její sestru, a otevře Dveře, které mají na svět přivést chaos a monstra, nemůže tomu uvěřit a jediné, co chce, je získat sestru a přítele zpět. Ti, kteří mě už trochu znají, už vědí, že je mi tím pěkně protivná a nejraději bych jí vlepila facku. Situaci naštěstí zachraňují ostatní postavy, například sympatický nový strážce, Zelfa, roztomilý Roudel, nebo sexy psychopat Ansance. Série je nedokončená, takže není jasné, jaké je spojení mezi dvojčaty a tajemnou čarodějnicí Zeracheciel, jaká je Rikhterova motivace, "co" přesně je Zelfa. Navíc je manga skoro dvacet let stará, takže typická shoujo kresba už se dneska v podstatě nepoužívá, kresba samotná je hodně překombinovaná a člověk se v ní snadno ztratí, ve svazcích jsou překlepy a chyby. Ale autorka tu dává hodně najevo svoji kreativitu, svět je vedený ve stylu gotické romance, takže je všechno načančané, smyslné a tajemné. Mě se manga líbí, jako autorčina prvotina je to určitě super dílko, ale dvacet let je dvacet let. Tehdy by mě to asi hodně zaujalo, dneska už to beru s rezervou.

Tacuki Fudžimoto: Look Back

Vybrat si knihu do čtenářské výzvy do kolonky: vydané v roce 2025, by nebyl nijak velký oříšek. Stejně jsem ale dlouho nechávala kolonku nevybranou, protože jsem nic nepovažovala za dost dobré. Nicméně, když jsem prolétla obsah Look Back, docela mě manga zaujala, a měla jsem z ní dobrý pocit.

Fudžino, která neochvějně věří ve svůj talent, a Kjómoto, která se bojí vyjít z domu. Dvě naprosto odlišné venkovské dívky svede dohromady upřímná láska ke kreslení mangy. A jak léta plynou, kryjí si ty dvě navzájem záda. Unikátní příběh o dospívání od autora série Chainsaw Man.

Moje hodnocení: 3/5 Základní myšlenka mangy je vlastně snadná. Fudžino kreslí stripy do školních novin a neochvějně věří ve svůj talent. Učitel ale chce, aby v novinách začala vydávat také Kjómoto, která nechodí do školy, protože má hrůzu z lidí, a Fudžino zjišťuje, že spolužačka, kterou ani nezná, je talentovanější než ona. A protože žárlí, začne pilně studovat a kresbou tráví veškerý čas, až ji spolužáci a rodina začnou přesvědčovat, že to pro ni není dobré. Když se obě dívky poprvé potkají, řekne Kjómoto, že je velká fanynka Fudžino, a nakonec spolu začnou spolupracovat a vydávají komiksy. Příběh není nijak komplikovaný, ale zároveň není tak oddechový, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zaměřuje se na dospívání, štěstí, odhodlání, osamělost a ztrátu, ale i vyrovnávání se s životními rozhodnutími, obzvláště ke konci, kdy se dějová linka rozdvojí a sleduje alternativní vývoj příběhu, kdyby se dívky nepotkaly. Manga je prostě o životě, část příběhu by měla dokonce připomínat žhářský útok v animačním studiu KyoAni, přestože to autor nikdy nepotvrdil, a manga byla také adaptována do filmu. To vše má rozhodně svoji váhu, ale já osobně nejsem nijak velká Fudžimotova fanynka, protože mi jeho styl kresby není moc sympatický. Takže, přestože si ji znovu už asi nepřečtu, manga se mi líbila, a jsem se svým výběrem spokojená.

Yoru Sumino: Zdál se mi zase ten stejný sen

Manga sérii Mata, Onaji Yume o Mite Ita od autorky, která napsala také Slinivku, jsem si vybrala, když jsem zjistila, že jednohubku vydalo jedno české nakladatelství, a sérii zase jiné české nakladatelství, k tomu ve stejném roce, to mě dost pobavilo... Gate vydal Sen jako svoji manga prvotinu, na kvalitě to jde trochu poznat, ale myslím, že i tak udělali kus dobré práce. No, a protože jsem od tohoto nakladatelství ještě žádnou mangu nečetla, šlo o jasný signál pro zařazení do čtenářské výzvy.

Dívka jménem Nanoka Kojanagi chodí do čtvrté třídy základní školy, kde každou chvíli tráví ve školní knihovně, protože ze všeho nejradši čte. Se spolužáky příliš nevychází, její rodiče jsou věčně v práci, zato mimo školu si našla hned několik skvělých kamarádek. Svéráznou Paní Běhnu, laskavou babičku, která žije na samotě, a černou kočku, která mňouká “mňá”. Jednoho dne ve škole Nanoka dostane za úkol zamyslet se nad tím, co to znamená štěstí. Najít odpověď se nakonec ukáže mnohem složitější, než se na první pohled mohlo zdát, a Nanoka si společně se všemi svými kamarádkami musí pořádně lámat hlavu nad tím, co člověka vlastně činí šťastným.

Moje hodnocení: 4/5 Hlavní postavou je malé děvče, Nanoka, která je pro ostatní divná, protože je velmi inteligentní a vede řeči, jako že život je jako japonský pudink. Dobrá je jen ta sladká část, ale někteří lidé ocení i tu hořkou. Za domácí úkol má zjistit, co je pro ni štěstí. Neví si s úkolem rady, a tak jej rozebírá s tím malým množstvím kamarádů, které má, hodnou babičkou, osobitou paní Běhnou, spolužákem Kirjúem, nebo novou známou, Minami. Každý z nich má vlastní pohled na štěstí ovlivněný svými vlastními problémy v životě, a Nanoka se všem snaží pomoct, aby byli šťastní. Školní rok pomalu končí, stejně jako musí skončit každý sen, který se někomu zdá, a štěstí za nikým nepřijde, tomu se musí jít naproti. Celá série je milá a příjemná, i smutná a dojemná, kompletně založená na magickém realismu. Hlavní myšlenku člověk pochopí už v půlce druhého dílu, a tak konec není úplně překvapením, ale je moc pěkné, jak do sebe všechny informace na závěr zapadnou a uzavřou kompletní obrázek o životě Nanoky. Když je někdo sentimentální jako já, rozhodně mu série zabrnká na příjemnou notu, a uvažovat nad tím, co znamená štěstí, může člověk vlastně celý život. Přesně téma, které jsem v sychravém podzimním říjnu potřebovala.

One Piece - Avril Lavigne - How You Remind Me

Jednou z činností, kterými se bavím ve volných chvílích, je pokračování v milovaném One Piece. Nedávno jsem dokoukala FishMan Island ságu a zdárně pokračuji na Dressrosu. Součástí začátku ságy jsou také Z fillery následované filmem. Prostý název Z se zapsal jako jeden z nejlepších One Piece filmů, a rozhodně si to zaslouží. Po dokoukání mě příjemně překvapilo, že písně z filmu nazpívala Avril Lavigne, kterou jsem měla vždycky dost ráda (hlavně její začátky), konkrétně přezpívala Bad Reputation od Joan Jett a How You Remind Me od Nickelback.

PuraOre! Pride of Orange

Japonsky: プラオレ！ ～PRIDE OF ORANGE～

Zhlédnuto: srpen 2025

Když se v květnu zjevil ve výzvě seriál, kde postavy hrají hokej, věděla jsem, že to bude opravdu výzva. Klasických seriálů, ve kterých se hraje hokej, by se našlo dost, ale nějaké anime? Existuje vůbec nějaké anime o hokeji? Ano! Existuje! Jedno...

Dream Monkeys je hokejový tým z města Nikko v Točigi. Tým pořádá praktické instruktážní hodiny, aby našel nové slibné hráčky mezi místními studentkami druhého stupně základní školy. Manaka chce vyzkoušet něco nového, a tak přiměje mladší sestru Ayako, a kamarádky Kaoruko a Mami, na jednu takovou hodinu zajít. Po úvodním tréninku jsou dívky hokejem okouzleny, a nakonec jsou pozvány do týmu.

Moje hodnocení: 2/5 Anime jako takové je vlastně pěkná pitomina. Děvčata, která společně navštěvují vyšívací kroužek, jdou zkusit hokej, a po první hodině si sport zamilují. Nadšeně trénují, učí se a sní o tom, jak vyhrají svůj první zápas. Obzvláště jejich trenérka, jejímž cílem je, aby děvčata po vyhraném zápase předvedly vítězný tanec... Na první dobrou je jasné, že se nejedná o žádný kulturní zážitek. Postavy jsou typicky stereotypní, Manaka je otravná hlavní postava, Ayaka je předčasně vyspělá mladší sestra, Riko je extrovertní nejlepší kamarádka introvertní Naomi. Navíc se člověk během těch dvanácti epizod o postavách ani nic moc nedozví, takže jsou takové ploché a nezajímavé. Samozřejmě jsme museli příběh také ozvláštnit, aby děvčata nebyla pořád jenom na ledě - tak se v jedné epizodě zajelo i na pláž... Nicméně! Moc se mi líbí vývoj příběhu. Holky nejsou vůbec fyzicky vytrénované, takže opravdu cvičí a snaží se dostat do formy. Hrají cvičné zápasy proti starším spoluhráčkám i přátelské hry proti jiným týmům, a všechny prohrávají. Ale každá taková prohra je posune o kousek dál, dokud nedají první gól (pravdu nádherná scéna v epizodě tři, prohrají přátelský souboj s Yamanashi IHC, ale jsou naprosto nadšené, protože daly svůj první gól jako tým!), až se probojují do finále celookresního mistrovství. Prostě nic nedostaly zadarmo! Celkově anime nic moc, ale myšlenka pěkná!

ERASED

Japonsky: Boku dake ga Inai Machi (僕だけがいない街)

Zhlédnuto: srpen 2025

Když jsem si na začátku roku hledala seriál do výzvy, konkrétně do kolonky: seriál, kde vystupuje hrdinovo mladší já, rozhodla jsem se dokoukat seriál o Sheldonovi a kategorii si odškrtnout. Když jsem si ale procházela další potenciální seriály do budoucna, našla jsem tadyhle Erased, a pak se rozhodla, že se na něj podívám rovnou :)

Hlavním hrdinou je Satoru Fujinuma, kterému již pomalu táhne na třicítku a celý produktivní život se živil jako autor mangy. Nyní však z nouze bere práci jako rozvážeč pizzy. Satoru má však jednu speciální schopnost. Dokáže se vracet v čase, a to v náhodných okamžicích. Většinou se vrací na místa, která skrývají nějakou mimořádnou událost nebo katastrofu, které může předejít. Jednoho dne se vrací domů a nachází svoji matku mrtvou. Satoru je vnímán jako hlavní podezřelý. V momentu nouze se opět přesouvá nazpět v čase. Tentokrát se vrací do dětství jako malý chlapec. V této době se kamarádil se spolužačkou Kayo Hinazuki, která byla unesena, z čehož byl obviněn chlapec, kterého měl Satoru za svého kamaráda. Nyní do jejího únosu zbývá asi jeden měsíc.

Moje hodnocení: 5/5 Město, kde chybím, je kromě původního názvu také jméno mangy, kterou v tomto roce vydalo nakladatelství Alicanto, respektive starý dobrý Egmont, a já, hned jak budu mít finance, mangu rozhodně dokoupím, protože anime stálo opravdu za to! Satoru je úplně normální chlap, který se protlouká životem, ale sem tam někomu zachrání život, když se samovolně vrátí o několik minut do minulosti. Po vraždě své matky se ale vrátí o celých osmnáct let. Aby totiž zachránil matku, musí nejprve zachránit svoje unesené spolužáky ze základní školy. Anime má moc pěknou grafiku, líbí se mi myšlenka i průběh příběhu (přiznejme si, kdo bychom si nepřáli vrátit se do minulosti s tím, co dneska víme...), a moc se mi líbí i konec, přestože většinu anime prostě podvědomě víte, kdo je padouch, a pro hrdinu to nějakou chvíli nevypadá úplně dobře. Celkově v tom bylo hodně emocí, detektivní linie se střídala se všedními zážitky každodenního života, a to bylo prostě fajn. Už se vážně těším na předlohu!

Kanna Kii: Cizinec na pláži

"L'étranger de la Plage" byla autorkou původně zamýšlena jako jednorázovka, která měla být krátký a milý příběh o dvou zamilovaných mladých mužích. Já jsem si knihu koupila, aniž bych věděla, že má vyjít nějaké pokračování a rovnou ji zahrnula do čtenářské výzvy s tématem: kniha o překonávání překážek. Nicméně pokračování má vyjít jako nová série mang, s názvem Cizinec v jarním vánku, tak tento díl berme jako samostatný prequel, a bude :)

Před třemi lety se potkali na pláži jednoho z okinawských ostrůvků. Začínající spisovatel Šun Hašimoto se zakouká do studenta Mia Čibany a postupně se sbližují, jenže pak musí Mio odjet a Šun, který neví, na čem je, zůstává sám. Čas plyne a najednou je Mio zpátky, dospělý a odhodlaný s Šunem doopravdy chodit. Jenže tři roky odloučení vykonaly své a Šun si není jistý, zda je to skutečně dobrý nápad...

Moje hodnocení: 4/5 V manze jde vidět, že šlo o autorčinu prvotinu. Některé panely obsahovaly velké časové skoky, ale nebyly oddělené tak, jak by si člověk představoval a já se v tom trochu ztrácela. Ani bubliny při konverzaci nebyly tak přehledné, aby bylo hned jasné, kdo vlastně říká co. Příběh je nicméně opravdu pěkný a milý. Mio chodí po smrti rodičů na pobřeží, aby pozoroval moře. Je tichý, bez zájmu a očekává svůj odjezd z ostrova do města, kde bude bydlet v dětském domově. Šun je mladý muž, který odešel od rodiny poté, co řekl, že je gay, a teď bydlí u tety a píše román. Jejich vzájemné cesty se spojí a zase rozejdou na tři roky. Když se Mio vrací, je z něj mladý muž, který je hodně přímý a otevřený v tom, co by chtěl, a to je Šun. Nicméně ten se drží dál a nechce si Mia pustit k tělu (obrazně ani doslova, a že by o to Mio hodně stál!), protože by přece normálně s holkou byl určitě šťastnější. Problémy nastanou, komunikace nefunguje, ale boj o lásku nekončí. S mangou jsem velice spokojená, i když by podle mě klidně stačila jako původně plánovaná jednorázovka, a možná by se odešla i bez intimních scén, i když byly hodně jemné a nikterak detailní. Pravděpodobně se pustím do pokračující série, abych věděla, kam se společný příběh Šuna a Mia posune, ale kdyby to takto skončilo, byla bych šťastná taky.

Boku no Hero Academia

Anglicky: My Hero Academia

Zhlédnuto: červenec 2025 (1. série)

Přestože jsem téma o superhrdinech v seriálové výzvě již měla splněné, rozhodla jsem se svůj watchlist trochu překopat a zařadit vícero anime. U BNHA jsem četla první díl mangy a viděla první dva díly seriálu, ale konečně dozrál čas se na anime dodívat.

Boku no Hero Academia se odehrává ve světě, kde má 80 % populace nějakou speciální schopnost. Je to svět superhrdinů, kteří bojují proti těm, kteří své speciální schopnosti zneužívají, a proti nejrůznějším monstrům, která se občas objeví a narušují poklidné životy ostatních. Hrdinové jsou obdivováni a spousta mladých chlapců sní o tom, že jednoho dne to budou oni, kdo bude bojovat se zločinem. Izuku Midoriya je jedním z nich. Již od malička měl naprosto jasno v tom, čím chce být až vyroste, a jeho vzorem se stal jeden z největších hrdinů - statečný All Might. V cestě mladého chlapce však stojí jedna obrovská překážka. Izuku Midoriya je totiž jedním z těch zbylých 20 % populace, která žádnou speciální schopnost nemá...

Moje hodnocení: 4/5 Superhrdina je většinou někdo velmi výjimečný, kdo zachraňuje obyčejné lidi, ale tento svět je úplně jiný. V této populaci může být 80 procent všech lidí superhrdinou (případně superpadouchem), a protože má každý trochu jinou schopnost, není se čemu divit, že každé dítě s nadšením očekává, jaká bude zrovna ta jeho schopnost a představuje si, co by s ní mohl dokázat. Hlavní postava, Midoriya Izuku, není výjimkou, ale zrovna tento nadšený obdivovatel všech superhrdinů, má prostě smůlu, a vyrůstá bez schopnosti. Dokud nenarazí na toho nejlepšího z nejlepších, All Mighta, a nezanechá v něm pocit, že by si nějakou schopnost opravdu zasloužil. Od té doby, kdy mu nejsilnější hrdina předá svoje schopnosti jako olympijskou pochodeň, se sen Midoriyi začíná plnit, a on se stává studentem nejlepší hrdinské střední školy na světě. První série anime se věnuje právě Dekuovi, který dostává životní nabídku a odhodlaně na sobě maká, aby si schopnosti opravdu zasloužil. Následuje několik prvních týdnů na škole a první poražený velký padouch. Samotný příběh je celkem předpověditelný, ale zajímavě pojatý, takže mě rozhodně baví. Obzvláště proto, že jde o klasický shounen, tedy akce, bitky, výbuchy, takže super téma, u kterého nemusíte po náročném dni moc přemýšlet. S tématem samozřejmě také souvisí postavy, které jsou extrémně emocionální (ano Deku a Katsuki, dívám se hlavně na vás!) a celé anime se opět snaží tlačit humor na sílu, což mě moc nebaví. Jinak ale animace je super, hudba je parádní a dle mých informací se drží předlohy, takže se těším, až si to konečně celé porovnám. Navíc, by snad letos měla vyjít poslední série, takže vidina (snad) úspěšného konce před sebou. Což miluju!

Horimiya

Zhlédnuto: červen 2025

Anime podle mangy od Hiroki Adachi s názvem Hori-san to Miyamura-kun (zkrátkou HoriMiya). Zařazeno do seriálové výzvy k tématu: seriál, kde má někdo z hlavních hrdinů tetování.

Kyouko Hori je věčně veselá, společenská a studijně nadaná středoškolačka, kterou každý obdivuje. Naopak Izumi Miyamura je tichý a zasmušilý kluk, kterému učení dělá značné potíže. Realita je ale trochu jiná, protože každý z nich skrývá několik tajemství. Ochotná Kyouko musí vypomáhat v domácnosti a neustále se starat o svého mladšího bratříčka, protože rodiče jsou věčně služebně pryč, čímž jí nezbývá téměř žádný čas na jakékoliv koníčky. Dobrosrdečný Izumi pod hustými kadeřemi zase skrývá devět piercingů a má tetování na zádech. Náhoda tuto dvojici přivede k sobě, aby jeden v druhém konečně našel člověka, kterému se můžou naplno otevřít. Potvrdí se pravidlo, že se opaky přitahují?

Moje hodnocení: 3/5 Vždycky mě pobaví, když se v nějakém příběhu dávají dohromady postavy naprosto protichůdné povahy. Populární princeznička si jednoho dne všimne, že v její třídě existuje jakýsi emař, začne se s ním bavit, zamilují se a navzájem se změní k nepoznání. Dobře, dobře, přeháním, ale reálná zkušenost vypovídá o pravém opaku - nevadí. Pojďme se mrknout na středoškolský slaďák... Hori i Miyamura vědí jeden o druhém, ale vůbec nic o sobě netuší. Jednoho dne Miyamura přivede zraněného mladšího brášku Hori domů, a v tu chvíli se o sobě dozví svoje největší tajemství. Hori se namísto svých rodičů stará o celou domácnost, a proto nemůže trávit čas se svými přáteli. Miyamura má propíchané uši a rty piercingy a také má tetování, v podstatě proto, že procházel celý školní život šikanou a nesnáší svůj život. Divák se během 13. dílů postupně seznámí nejen s hlavními hrdiny, ale také s jejich spolužáky, a sleduje rozrůstající se partu kamarádů, kteří si slíbí, že budou přáteli už napořád. Happy End! I když to není tématika, kterou bych zrovna milovala, není žánr anime to hlavní, co by mi vadilo, ve své podstatě to byl pěkný a milý příběh, nicméně! HoriMiya k sobě našli cestu přece jenom příliš rychle (až po shlédnutí jsem se dozvěděla, že anime z původní mangy vynechalo dost částí, takže bych se ještě musela podívat na "Horimiya: The Missing Pieces," abych si příběh doplnila), ostatní postavy jsou takové těžko uvěřitelné (Yuki, Sakura, Remi - proč jsou mi vždycky ty ženské postavy tak strašně nesympatické >_<"), a to, co udělala autorka s vizáží Miyamuri, to je prostě peklo! (jakože já chápu, že se díky lásce otevřel a piercingy ani dlouhé vlasy už nepotřeboval, ale jako prosím, vždyť byl k sežrání!) Dobře, už jsem v klidu. Anime se mi líbilo, uvidím, jestli se mrknu na tu druhou část, nebo se třeba podívám i po manze. Ale romantickým anime dát teď zase na chvíli pauzu, zase mi to na nějaký čas stačilo.

Srděnka

Japonsky: ふれる (Fureru)

Zhlédnuto: květen 2025

Po dlouhé době nový film, který jsem měla možnost shlédnout během Animefestu.

Aki, Rjó a Júta se přátelí už od dětství. Společně se přestěhovali do Tokia, kde začínají nový život. Za jejich těsným poutem stojí telepatické schopnosti podivného stvoření jménem Srděnka, které si s sebou přivezli a které trojici umožňuje sdílet myšlenky. Po jisté nečekané události si ale všimnou, že je neslyší vždycky, a jejich přátelství se postupně začne měnit.

Moje hodnocení: 3/5 Fureru je srdnatý příběh o třech malých klucích, kteří jednoho dne najdou magické stvoření, o kterém jim vyprávěl jejich učitel. Srděnka dokázala chlapce propojit, a díky telepatickému sdílení myšlenek a opatrovaní malého tvorečka, se z nich stali nerozluční přátelé. Lidé se nicméně životem mění, a když již dospělí kamarádi zjistí, že ve skutečnosti nejsou tak nevinní a přátelští, jak si celou dobu navzájem mysleli, začne se jejich přátelství neúměrně komplikovat. Příběh filmu je klasické životní drama okořeněné o trochu fantasy. Samozřejmostí je také nádherná animace a kouzelná hudba, prostě klasický Aniplex. Za mě nicméně průměr, prostě nemám ráda ta životní dramata :)

Animefest 2025

Jak již jistě z loňského článku všichni ví, jsem pravidelný účastník brněnského, a zároveň největšího českého setkání zaměřeného na Japonsko, Animefestu. A přestože se tento rok hojně připojil také program zaměřený na Koreu, svůj původní nádech si festival rozhodně zachoval. A letos obzvlášť, protože šlo o jubilejní 20. ročník, a kromě několika přednášek vzpomínajících na počátky setkávání, se také část programu odehrála nostalgicky v kině Art, kde Animefest začínal (2004 - 2007). Já se začala účastnit až v roce 2009, kdy již festival probíhal na dokonce třech místech po centru Brna, ale to už je jiná historie! 

Ročník 2025 s sebou přinesl zajímavý program. V nové, již třetí budově (k budově A a E, se letos připojilo také B), se odehrával nejnašlapanější program, například cosplay soutěž nebo dokonce čtyři koncerty! Konkrétně japonských zpěvaček Mukaichi Mion a Kitade Nany, rockové kapely Seven Oops nebo korejské skupiny Sinnoi. Samozřejmostí jsou i tradiční stage, jako je Artist alley plná šikovných umělců, stylová a fotogenická Fashion alley, z technické části lze zmínit třeba hudební kout s tanečními hrami nebo karaoke, oddělení s počítačovými hrami, klasickými arkádovkami nebo milovanými deskovkami, ale také hojně navštěvovaný Stan bojovníků, kde člověka poučí o aikidu nebo lukostřelbě, a pro nás šopaholiky samozřejmě hromada prodejních stánků z celého světa. Co na to říct? Člověk to všechno nemá šanci stihnout :) Já osobně stejně dělala orga, takže jsem nestihla ani pětinu toho, co bych ráda. Naštěstí se všechno natáčí, tak se to snad brzy objeví na YouTube.

Co jsem ale mohla navštívit? V pátek po směně jsem zašla na Fest Dance, kde byli všichni úžasní a šikovní, ale mými favority se stala skupina Kimchi Kittens, kde odtančil jeden z mých orgovských přátel, drag queen, Kassie. V sobotu jsem po obědě zašla na Cosplay soutěž natřískanou ohromnými talenty, kostýmy Seth Nightroad a Astharoshe Asran z Trinity Blood, nebo Envera Gortashe a Karlach Cliffgate z Baldur's Gate 3, mi rozhodně vyrazily dech. Mezi moje oblíbence se nicméně zařadila scénka z Good Omens, kde cosplayeři sehráli i polibek mezi Aziraphalem a Crowleym, nebo bojová scéna mezi Juri Han a Cammy White ze hry Street Fighter. Během odpoledne jsem ještě zašla na AMV soutěž, no a od sedmi už jsem seděla na koncertě Sinnoi! Miluji netradiční muziku, a kombinace tradiční korejské hudby s jazzem a elektrem? To je prostě nádhera! Moje kamarádka, které jsem k narozeninám koupila VIP vstupenku, z koncertu nijak nadšená nebyla, není to vůbec její styl, ale já jsem byla unešená. A pak nastala neděle, která sice začala bez problémů, ale během hlídky jsem špatně došlápla, natáhla si sval v chodidle, a už mohla jen sedět a čučet. Naštěstí ostatní orgové, moje milované hlídky, jsou úžasní a ochotní lidé, kteří měli pro situaci pochopení a nechali mě odpočívat. A našla se i další dvě pozitiva. Zaprvé, jsem si sedla na stage, kde tou dobou začalo promítání rozkošného filmu Fureru (Srděnka). Zadruhé, jsem se zvládla bez problémů odvést domů, protože moje motorové vozidlo je automat, takže jsem svoji pochroumanou levou nohu k řízení nepotřebovala :) 

Mohla bych tu popsat hromadu věcí, které se opravdu nepovedly (technické problémy, organizační přešlapy, nespolupracující orgové nebo neslušní návštěvníci), ale důležitější je, že bych mohla jmenovat stovku věcí, za které jsem z víkendu vděčná. Nutno podotknout, že většina z toho by byla jména lidí, se kterými jsem se setkala, pobavila, spolupracovala, nebo u nich jenom nakupovala, ale jmenovat je nebudu, protože bych určitě na někoho zapomněla, a to bych nerada - prostě a jednoduše se okolo Animefestu točí obrovská skupina skvělých a nádherných lidí, které miluji a obdivuji! Takže pokud jste se dočetli až sem, rozhodně vás všechny zvu na další ročník, protože to určitě opět bude skvělý, působivý a nezapomenutelný zážitek!

Yu Yu Hakusho

Zhlédnuto: květen 2025

Hraná seriálová adaptace z roku 2023 již kultovní mangy a anime z devadesátých let, kterou jsem konečně (i když s jistými obavami) stačila shlédnout.

Mladík Urameshi Yusuke tráví své dny chozením za školu a rvačkami. A přestože je dobře známým a obávaným delikventem, zemře při obětavé záchraně malého kluka. S tímto jeho hrdinským skutkem ale nikdo na vyšších místech nepočítal, a v nebi ani v pekle pro něho aktuálně nemají místo. Proto dostane šanci vrátit se zpět mezi živé a stát se Duchovním detektivem, který má vyšetřovat případy nadpřirozených yokai.

Moje hodnocení: 4/5 Můj názor na Netflix předělávku klasické mangy je veskrze pozitivní, i když je rozhodně o dost slabší než například adaptace One Piece. Herci byli vybráni kvalitně (nejvíce mě bavili třeba Furukawa Kotone jako Botan nebo Uesugi Shuhei coby Kuwabara), hraní herců bylo typicky japonské (to charakteristické přehrávání a styl akčních scén mě strašně baví), a exteriér se také moc povedl. S věrností předloze už je to trochu horší. Vzhledem k počtu epizod je přirozeně vypuštěno hodně děje a příběh ubíhá jako z rychlíku. Co mě ale rozčiluje, je, když vezmou scény z jiných arků a včlení je dřív, než byly zamýšlené (klasický prohřešek adaptací, bohužel), i když přiznávám, že na mangu ani anime nejsem žádný expert (anime jsem viděla už dávno - asi využiju šance, že se také zjevilo na Netflixu a skouknu jej znovu a tentokrát do úplného konce). Také mi nebyla moc sympatické režie některých postav. Yusuke je v originálu mnohem větší idiot a šašek, což mě bavilo o dost víc. K tomu Koenma, u kterého jsem doufala, že jej alespoň jednou ukážou v jeho typičtější "batolecí" podobě. A ani Hiei nebyl takový frajer jako v manze. Nicméně to byla bezva podívaná, a jsem zvědavá, jestli se dočká další řady! 

Fairy Tail - 30 Seconds to Mars -This is War

Protože není času nazbyt, hodím sem dnes, poslední krásný jarní den, po kterém bude následovat promenáda deště, jedno AMV, aby bylo jasno, jak náhle se mi zdepresivní nálada, a jak usilovně s tím budu bojovat! Bojujte taky, myslete pozitivně, a snad budu mít brzo čas vám povykládat něco nového :)

Japonský bar pro úchyláky

Jedním ze zajímavých a neotřelých míst v Brně pro všechny fanoušky Japonska je bar, Yume Anime Bar, místo plné neonových světel, neuvěřitelných koktejlů a anime umění. Není to místo, na kterém byste si mohli odpočinout, ale rozhodně si zde užijete hromadu srandy.

Z meníčka si může člověk objednat hromadu pitiva, teplé i studené čaje, japonské likéry, whisky nebo saké, ale hlavně koktejly všeho druhu. Tím nejznámějším a nejoblíbenějším je koktejl Hentai, ke kterému dostanete tematické čtivo - v japonštině, ale kdo by potřeboval překlad, že? No a aby toho nebylo málo, koktejl i čtivo si může člověk vychutnat v tematicky laděném salónku (protože to nejsou jen Japonci, kdo jsou úchylové, ale jejich fanoušci jsou úplně stejní), ale ten je v týdnu zavřený, takže na chobotnicové necenzurované umění jedině o víkendu!

K tomu asijská hudba všech žánrů, videohry Pac-Man a Street Fighter, a i když je to tu malé a později večer je tu vždy hlava na hlavě, rozhodně stojí za to si tu alespoň jeden koktejl dát, a to prostředí si užít!