Po dvou měsících jsem v únoru vyrazila opět do divadla. Tentokrát jsem zvolila českou klasiku, která sice nemá příliš úspěšnou historii, ale opera je celkem jednoduchá a nenáročná, což bylo po celoroční divadelní výzvě minulého roku přesně to, co jsem potřebovala.
Kdo by netoužil po pravé lásce… výjimkou není ani stárnoucí pan Vok z Rožmberka, ale najít ji zatím nedokázal. To jeho rytíř Jarek má svou milou Katušku, jenže přísahal, že se neožení, dokud nenajde nevěstu i pro svého pána. A poustevník Beneš by zase tak moc stál o to, aby pan Vok odkázal své jmění církvi, že podlehne i pokušení samotného Raracha… protože i ty nejlepší úmysly nás mohou přivést k nutnosti volit mezi dobrem a zlem!
Moje hodnocení: 3/5 Čertově stěně dávám zlatý střed. Dějově není opera nic zvláštního, je částečně komická, díky rarachovi a hříšným duším měl příběh takový pohádkový nádech (známe ty naše čerty :) a dějství rychle ubíhala. Hudebně je opera moc pěkná, a ti, co už mě trochu znají, vědí, že jsem si zamilovala především basové obsazení, tedy poustevníka a raracha, které hráli a zpívali David Szendiuch a Jan Šťáva. Hvězdou představení byl samozřejmě Roman Hoza v roli pana Voka, o němž prvořadě celá opera je, a má poukázat na ušlechtilý baryton. A komickou postavou byl především mnich, který celý příběh otevírá tím, že nalézá knihu o Pánovi z Růže a o celé legendě, a příběhem provází. Líbilo se mi, že výprava byla hodně tradiční a jednoduchá, žádné moderní šílenosti v kulisách ani kostýmech (i když ty modré kutny byly hodně křiklavé). Prostě milé a romantické. Tak uvidíme, co bude příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat