Krátce po poslední návštěvě Janáčkova divadla jsem se do Brna vydala znovu, opět na balet. Tentokrát na velice netypické zpracování hry Edmonda Rostanda, Cyrano z Bergeracu, jehož věta: "Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií," se již stala klasikou.
Známý příběh je nejen o hluboké lásce, ale především o protikladu vnitřní a vnější krásy. Nosatý, nehezký a hrdý Cyrano, obhájce cti a lásky s bohatou duší, a krásný, leč prázdný mladík Kristián milují tutéž ženu, krásnou Roxanu. Ta si zvolí tělesnou krásu v Kristiánovi, aby v konci příběhu poznala, že celý život milovala krásu duše Cyrana.
Moje hodnocení: 3/5 Vystoupení rozhodně nebylo klasickým baletem. Tanec samozřejmě celému večeru vévodil, ale součástí představení byl také přednes od Vojty Blahuta z veršované hry, nebo operní zpěv Romany Kružíkové, a to se zase tak často nevidí. Příběh o šermíři Cyranovi, který je zamilovaný do sestřenky Roxany, které se z důvodu svého vzhledu nevyzná, a místo toho pomůže krásnému Kristiánovi, aby se do něj zamilovala, je již známý. Já jsem Cyrana nikdy nečetla, takže pro mě bylo nejzajímavější částí druhé dějství, ve kterém žárlivý hrabě de Guiche, který také miluje Roxanu, posílá Cyranův pluk, ve kterém je i Kristián, do války, a mladý kadet umírá. A až po patnácti letech, kdy Roxana žije v klášteře a Cyrano jí přednáší z paměti Kristiánův poslední dopis, Roxaně dochází, že celý život milovala duši cnostného šermíře, a s tím Cyrano umírá také. Osobně ale bylo vystoupení jedno ze slabších, moc se mi nelíbila hudba, a Rin Isomura byl coby Cyrano opravdu působivý, ale tanec byl hodně afektovaný, a asi podruhé nebo potřetí, co navštěvuji divadlo, jsem zažila opravdu očividné chyby, kdy Isomura zakopnul a upadl, nebo kdy housle udělali opravdu hodně slyšitelnou chybu. A to mi prostě ten večer trochu pokazilo, nemluvě o paní, co seděla za mnou a ustavičně mi nakopávala sedačku...
Žádné komentáře:
Okomentovat