Jiří S. Kupka: Krvavé jahody

Válečným tématům v knihách i na plátně se záměrně vyhýbám, protože mi nedělají fyzicky ani psychicky dobře. Nicméně čtení Krvavých jahod pro mě bylo velmi osobní, a to proto, že ženu, která vypráví svůj příběh jsem znala osobně. Takže jsem udělala výjimku. Hodně mi v tom pomohl spadlý strom na vysoké napětí během záplavového víkendu, který vyhodil proud na více než 24 hodin, a také nefunkční mobilní signál. Samozřejmě nechci nijak zlehčovat vážnost situace, rozhodně to byl pro hodně lidí velmi obtížný víkend, jehož následky u některých stále přetrvávají. Ale mně to vážně pomohlo, přečetla jsem celou knihu za 9 hodin, a to se mi asi nikdy nepovedlo :)

"Krvavé jahody napsal autor podle vyprávění české občanky Věry Sosnarové. Její matka byla Ruska. Ve zmatcích říjnové revoluce odjela s československými legionáři do nové republiky. To sovětské orgány považovaly za „zradu socialistické vlasti“, a po roce 1945 takové osoby pozatýkaly. Čtrnáctiletá Věra byla se svou matkou a mladší sestrou odvlečena do Sovětského svazu na nucené práce. Matka tam zahynula a obě sestry protrpěly téměř dvacet let teroru a osobního ponižování v gulagu, v kolchoze nebo na mořské obchodní lodi. Kniha je svědectvím o degeneraci idejí, které hlásaly, že „stvoří nový život na Zemi“."

Moje hodnocení? Kniha se mi četla těžko. Byla napsána jednoduchými krátkými větami, popisy byly protkány hovorovými výrazy, a příběh byl prokládán historickými souvislostmi, které mi čtení strašně narušovaly. Nevím, jestli jsou takto psány všechny věcné knihy, ale jako čtenář beletrie to neocením a vadí mi to. Příběh je opravdu hodně silný. Jako sirotci bez papírů pracují dívky v gulagu, dole nebo slévárně, zažívají hlad, strach, znásilňování, sledují, jak ostatní podléhají zimě, nemocím a kulkám. Vůbec si nedokážu představit, jak moc musely Věra a Naďa trpět, a co všechno si musely prožít. Na druhou stranu dokážu pochopit, proč někteří pochybují, jestli se to všechno opravdu stalo. V knize se objevilo tolik zla a bezpráví, že člověk nechce věřit, že to všechno viděl jeden člověk. Že jsou části knihy domyšlené samozřejmě podporují i scény, u kterých Věra nebyla nebo nemohla být, například rozhovory vedení tábora, nicméně pro ucelení příběhu byly potřebné. Co mě ale opravdu hodně mrzí, je to, že někteří příběh zpochybňují jako celek. Historicky nelze toto období života paní Věry doložit, některé její zážitky nemají odpovídat výpovědím dalších pamětníků, a čím byla paní Věra starší, tím pletla informace dohromady. Je to ale důvod naprosto zpochybnit celý její život? Nebo jí nepřiznat odškodnění za odvlečení do SSSR? Když paní Věru odvlekli, bylo jí čtrnáct let, byla opakovaně psychiky deprimována, a o několik měsíců později zažila tragickou smrt své matky. A doklady? Komunisti nebyli známí pro archivování všech informací, ale spíše pro jejich záměrně ničení a mystifikování. Korunu tomu všemu nasadila Česká televize se svým filmem "Svatá", s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli, který se nechal inspirovat příběhem paní Věry. Inspirovat je velmi silné slovo, ten film má s životem paní Věry společné akorát to, že o tom napsala knihu a přednášela na besedách. Film jako takový je kvalitně napsaný i natočený, a Lenka Vlasáková je skvělá herečka, ale inspirace je bídná. Paní Věra byla dle mé zkušenosti dobrý člověk, který si prožil opravdu těžký život. Viděla jsem jizvy na jejím těle, o kterých psala, i takové, o kterých se nezmiňuje. Poznala jsem lidi z jejího blízkého okolí i fanoušky, kteří ji obdivovali. Jestli jsou některé její příběhy převzaty od jiných lidí nebo vymyšlené už je teď jenom mezi ní a jejím bohem. Ale nemám pochybnosti o tom, že si zažila svoje, a jsem srdečně ráda, že se nedožila premiéry filmu, který by jí určitě zlomil srdce.