Důvěra nevinného je lhářův nejmocnější nástroj.

Vzpomenete si někdy na dobu, kdy jste byli na základní škole a zoufale jste si přáli být dospělí? Čím je člověk starší, uvědomuje si, že dospělost není žádný med. A i když vím, že hodně lidí je na tom rozhodně hůře než já, můžu si alespoň malinko postěžovat, no ne? :) Když jsem nastoupila k aktuálnímu zaměstnavateli, do domova pro seniory, pracovala jsem jako pečovatelka. Tu práci mám ráda, přestože je to práce velmi psychicky i fyzicky náročná, kontakt s touto cílovou skupinou je často velmi milý. Každopádně spolupráce s kolegy nebyla vždycky med. Znáte to, je to jedna z těch profesí, kterou může dělat opravdu každý, i když si musí alespoň udělat kurz (který je nicméně tak primitivní, že neznám nikoho, kdo by jej neudělal). Někdy natrefíte na duše, které tuto práci chtějí vykonávat, protože mají dobré srdce. Jindy zase na ty, kteří dělali celý život práci, která jim ale přestala dávat smysl, a chtějí pro změnu dělat něco užitečného. A občas na ty, kteří úplně nemají kapacitu, aby dělali něco "lepšího." Nicméně, je to pracovní kolektiv jako každý jiný a nikdy, opravdu nikdy, si nemůžete rozumět s úplně každým. Já osobně mám takovou povahu, že se s každým snažím alespoň vycházet, jednám s ním s úctou a respektem, vždy pozdravím a zajímám se o jeho názory, pokud řešíme pracovní problémy. Ale stejně se najdou takoví, kteří mi hází klacky pod nohy, u ostatních mě pomlouvají a radí jim, aby se mi raději nesvěřovali. Zvláště teď, když jsem začala pracovat jako sociální pracovnice, a teoreticky jim dělám vedoucí. Někdy mě to štve, většinou mě to ale spíše mrzí. Od chvíle, kdy jsme jeden kolektiv, a obzvláště od doby, kdy jim dělám "paní sociální," se všem pečovatelům snažím vycházet vstříc a usnadňovat jim práci. Ale stejně ve mě nemají důvěru. Na druhou stranu zase chápu, že když je nějaký problém, nevěří vrchní, a už vůbec ne vedení, jim, takže si to většinou odnesou. To mě samozřejmě mrzí taky, a i když se alespoň snažím brousit hrany, někdy jde o situace, u kterých už nevím, co dělat víc. Neutěšitelné situace, které musí prostě vyšumět. Stejně tak to nechám být i já teď. Prostě budu doufat, že se jednou děcka probudí, a pochopí, že se jim snažím pomáhat. Stejně jako se snažím pomáhat v každodenním životě našim seniorům. Díky, pokud jste dočetli až sem, i když tento můj citový výlev nebudete nijak komentovat <3