Do Chorvatska v srpnu? To už vážně nikdy...

Znáte, jak se Vám blíží dovolená, a všichni Vám říkají, ať si ji užijete, pěkně si odpočinete a vrátíte se plní sil? No, tak to se v mém případě rozhodně nepovedlo... Vyjížděli jsme v pondělí ve čtyři hodiny ráno, což by pro někoho mohlo být moc brzo, ale ukázalo se, že to bylo pozdě. Do Vídně jsme dojeli v ranní špičce, zbytek Rakouska a Slovinsko byli v pohodě, ale pak nastalo samotné Chorvatsko, a to bylo peklíčko. Celkem jsme v Chorvatsku stáli v 80. kilometrech kolon, a čas dojezdu byl okolo půl sedmé večer. Vzhledem k tomu, že odjezd byl plánován na další čtvrtek, říkala jsem si, že si dám pomalý rozjezd, projdu se po vesnici s názvem Dugi Rat a trochu poznám svoje okolí. Jak už jsem psala, kromě moře není mezi Chorvatskem a Českem moc rozdílů. Všude je hromada hlučných lidí, nikde se tu nedá zaparkovat, a na plážích je hromada odpadků. (Uznávám, že jenom do rána, kdy tam naběhne uklízecí četa, ale je to sisyfovská práce, neboť dopoledne tam naběhnou turisti a večer je to nemlich to samé.) Rozhodla jsem se, že na pláž budu chodit pouze ráno, a zbytek dne si najdu jiný program. A protože nejsem fanda dovolenkového nicnedělání, poznávala jsem místní kulturu a historii.

 

 

 

Řeka Krka, Lozovac

Okoun, středeční oběd

Bouře nad Bračem

Ve středu jsem prošla město Omiš, a kromě výtečného oběda se vyškrábala na pevnost Mirabella. Ve čtvrtek jsem se vydala na lovení kešek, od pobřeží Dugi Ratu přes Omiš až do vesnice Borak jsem ušla přes 14 kilometrů, odlovila 10 keší a vyšlápla na nádherné panorama. Musím uznat, že to byl drsný výlet. Odpoledne jsem totiž zrovna stoupala od parkoviště Planovo skrz obtížný kamenitý les k pevnosti Starigrad a zrovna začalo pršet. Nebyla to žádná průtrž, ale kameny začaly dost klouzat, takže jsem tam sebou několikrát ošklivě liskla do bahna a odnesla si několik podlitin a odřenin od kamenů. A k tomu měli vstup na pevnost ještě zpoplatněný... (Nechápu, jak to dělají, jestli tam ten člověk přespává nebo to každý den leze nahoru, ale já bych asi umřela.) Cestu zpátky jsem zvolila opačnou stranou do Boraku, kudy byla cesta o něco málo schůdnější, ale stejně to bylo dost o hubu. Naštěstí, turistů tam bylo dost, tak jsme si navzájem pomáhali :D 

 

 

 

Maják Cetina, Omiš

Pevnost Starigrad, Omiš

Výhled na Omiš a kanál Brač

V pátek jsem si dala den volno a lenošila na pláži, ale neboť bylo odpoledne rozhodnuto, že pojedeme v pondělí zase domů (důvodů bylo několik, ale raději se na ně neptejte), tak jsem chtěla podniknout ještě jeden výlet. A zase to nebyla žádná sranda, já se totiž vydala v sobotu do Splitu! Centrum města býval starověký palác, takže je všude dlažba, do toho milion turistů a 41 °C, takže to bylo peklo v pravém slova smyslu. Nicméně, začala jsem u sochy Řehoře z Ninu (Grgur Ninski), kde si můžete šáhnout na vyleštěný palec u nohy pro štěstí. Následně jsem prošla skrz Diokleciánův palác a vydala se na jih k námořnickému majáku Pomorac, kde jsem si odlovila kešku. Pak jsem se vrátila na Náměstí republiky a prošla se k národnímu divadlu. Tou dobou jsem začala pociťovat tvořící se puchýře na mých nohou, takže jsem se vydala na cestu zpět k autu. 

 

 

 

Pomník padlým, Omiš

Zvonice katedrály sv. Domnia, Split

Náměstí republiky, Split

Díky již zmíněným puchýřům jsem v neděli měla nohy nahoře a dočetla jsem knihu :) Bylo dost času si všechno v klidu sbalit a psychicky se připravit na cestu zpět do Česka. Nicméně na to, co přišlo, se přichystat nedalo. Když jsme v sedm hodin ráno nastartovali auto, začalo mi hlásit průraz pneumatiky. Naštěstí to byla drobná dírečka, a protože výměna za rezervu se ukázala složitější než průběžně dofukování, prostě jsme jeli dál a každých 150 kilometrů jsme zastavovali. To se ale nakonec ukázalo jako ten nejmenší problém. Cestou nám totiž začala svítit také kontrolka motoru, a to, jak jistě řidiči vědí, je průser jako hrom. Situaci jsme zvládli řešit taktéž průběžně (ikona se rozsvítila až u Vídně), a nakonec jsme dojeli až domů. Bylo skoro deset hodin večer, a to ani neprobírám těžkou rodinou krizi, kterou ta cesta zpět způsobila. Takže výsledek? Jsem totálně fyzicky, ale hlavně psychicky vyčerpaná, mám sice super zážitky, ale ve výsledku si říkám, že mi to za ten stres vůbec nestálo. A hlavně – příště jedině letadlem, vlastním autem tak daleko už nikdy nepojedu! Protože, i když to auto necháte před dovolenou zkontrolovat v autorizovaném servisu, vždycky se to muže takhle... pokazit! Doufám, že jste měli lepší dovolenou a zbytek léta si užíváte :)