V době, kdy si Uenoyama Ritsuka začal pomalu uvědomovat, že jeho milované koníčky, hraní na kytaru a hraní basketbalu, ho začínají pěkně nudit, potkal Mafuyu Satoa, který seděl na jeho oblíbeném místě ke spánku a držel v ruce kytaru s prasklými strunami. Uenoyama se rozhodne kytaru opravit a díky tomu se na něj Mafuyu doslova nalepí, a chce, aby ho Uenoyama naučil na kytaru hrát. Mafuyovo dotírání bylo pro Uenoyamu nejprve spíše ke zlosti, ale když uslyšel, jak Mafuyu zpívá, tak to v něm zanechalo hluboký dojem a rozhodl, že se musí přidat do jeho kapely.
Moje hodnocení: 4/5 Given je špatným příkladem hudebního anime. Buďme upřímní, kromě hlavní písničky odehrané v devátém díle (z jedenácti), tam těch písniček zase tak moc není. Co ale anime ztrácí v rovině hudby, nebo animace, stoprocentně dohání v charakteru postav, vývoji vztahů a příběhu. Romantika a pocity, které postavy prožívají, jsou pozvolné, dobře vysvětlené a uvěřitelné. Člověk má pocit, že postavy chápe, soucítí s nimi a váží si jich. Navíc se anime vyhýbá klasickým klišé tématiky BL a není to jen samý fanservis. Protože příběh nemá žádného záporáka, pro kterého bych měla slabost (i když na to na první dobrou vypadal Hiiragi), mojí velkou láskou v tomhle anime je Haruki, protože to je přesně ten typ chlapa/kamaráda, kterýho chcete mít v životě, nebo taky Uenoyama, protože mi připomněl ten zápal pro hudbu, který jsem kdysi měla taky. Navíc hlavní čtveřice coby hudební skupina fakt funguje, a je velmi zajímavé sledovat věkově i zájmově odlišné osobnosti, jak spolu fungují. No a samozřejmě, pak tu je ta devátá epizoda, ten koncert, ta skvělá písnička, která všem vyrazila dech, a následná scéna s polibkem. Prostě chvíle, která anime přidala velké plus! Rozhodně bych si přála víc takových anime.