Given

Japonsky: ギヴン

Zhlédnuto: říjen 2025

V srpnu se v seriálové výzvě ukázal pilot, ve kterém někdo zpívá nebo hraje na hudební nástroj. Given se v mé hlavě zjevilo přímo okamžitě, i když je určitě mnoho jiných i lepších hudebních anime, hlavně proto, že jsem o prázdninách četla druhý díl mangy, který letos v Česku vyšel. A myslím, že to byla fajn volba.

V době, kdy si Uenoyama Ritsuka začal pomalu uvědomovat, že jeho milované koníčky, hraní na kytaru a hraní basketbalu, ho začínají pěkně nudit, potkal Mafuyu Satoa, který seděl na jeho oblíbeném místě ke spánku a držel v ruce kytaru s prasklými strunami. Uenoyama se rozhodne kytaru opravit a díky tomu se na něj Mafuyu doslova nalepí, a chce, aby ho Uenoyama naučil na kytaru hrát. Mafuyovo dotírání bylo pro Uenoyamu nejprve spíše ke zlosti, ale když uslyšel, jak Mafuyu zpívá, tak to v něm zanechalo hluboký dojem a rozhodl, že se musí přidat do jeho kapely.

Moje hodnocení: 4/5 Given je špatným příkladem hudebního anime. Buďme upřímní, kromě hlavní písničky odehrané v devátém díle (z jedenácti), tam těch písniček zase tak moc není. Co ale anime ztrácí v rovině hudby, nebo animace, stoprocentně dohání v charakteru postav, vývoji vztahů a příběhu. Romantika a pocity, které postavy prožívají, jsou pozvolné, dobře vysvětlené a uvěřitelné. Člověk má pocit, že postavy chápe, soucítí s nimi a váží si jich. Navíc se anime vyhýbá klasickým klišé tématiky BL a není to jen samý fanservis. Protože příběh nemá žádného záporáka, pro kterého bych měla slabost (i když na to na první dobrou vypadal Hiiragi), mojí velkou láskou v tomhle anime je Haruki, protože to je přesně ten typ chlapa/kamaráda, kterýho chcete mít v životě, nebo taky Uenoyama, protože mi připomněl ten zápal pro hudbu, který jsem kdysi měla taky. Navíc hlavní čtveřice coby hudební skupina fakt funguje, a je velmi zajímavé sledovat věkově i zájmově odlišné osobnosti, jak spolu fungují. No a samozřejmě, pak tu je ta devátá epizoda, ten koncert, ta skvělá písnička, která všem vyrazila dech, a následná scéna s polibkem. Prostě chvíle, která anime přidala velké plus! Rozhodně bych si přála víc takových anime.

Ryoko Mitsuki: Dveře chaosu

Dveře chaosu jsou hodně stará manga série, která vycházela na samém začátku vydávání mangy u nás. První díl jsem četla díky kamarádce, kompletní svazky jsem si koupila mnohem později, ale když jsem zjistila, že není série dokončená, tak jsem je založila, a neměla vůbec chuť je číst, přestože se mi první díl líbil. Když jsem poprvé četla kategorie čtenářské výzvy, u kategorie: kniha, jejíž název obsahuje slovo dveře, byla moje volba naprosto jasná. Takže jsem sérii zase vytáhla a všechny svazky konečně dočetla. A třebaže jsem stále naštvaná, že konec si musí člověk domyslet, jsem ráda, že jsem si sérii vybrala, byla to fajn nostalgie, díky které, jsem si vzpomněla na mé vlastní začátky s mangou, první návštěvu Animefestu nebo moji starou kamarádku.

Dvojčata Clarissa a Mizerie se v království Druaddle připravují na slavností obřad, kterým mají zakončit výcvik harmonizérů, výjimečné skupiny těch, kteří svojí mocí dokážou opravit trhliny v rovnováze světa. Slavnost ale naruší tajemná monstra, takzvaní nuktornálové, kteří se snaží sestry unést. Do toho všeho se rozezní Zvon rytmu, který signalizuje, že jedny ze čtyř Dveří, které oddělují denní (lidský) a noční (chaotický) svět, jsou otevřeny. Mizerie zjišťuje, že ona a její sestra jsou cílem, protože jsou živoucími klíči, které dokáží se Dveřmi manipulovat. Clarissa je dokáže otevřít, a Mizerie zase zavřít. Černý strážce, Rikhter, který dívky celý jejich život učil, s nuktornáli spolupracuje pro uskutečnění svých vlastních cílů, povede se mu utéct a unést mladší z dvojčat, Clarissu. Aby Mizerie našla svoji sestru, a zjistila, proč by její dobrý učitel a přítel chtěl otevřít Dveře a přinést do denního světa chaos, musí se spojit s organizací Jishouin, jejímž úkolem je hlídat, aby Dveře zůstaly zavřené, a spolupracovat s novým strážcem, Zelfou.

Moje hodnocení: 3/5 Hlavní hrdinkou třídílné série je mladá a naivní Mizerie, která celý život žila v uzamčené zahradě se sestrou Clarissou a učitelem Rikhterem. O světě venku neví vůbec nic, a proto se těší, až dokončí svůj výcvik a konečně začne žít. Když jí učitel zradí, unese její sestru, a otevře Dveře, které mají na svět přivést chaos a monstra, nemůže tomu uvěřit a jediné, co chce, je získat sestru a přítele zpět. Ti, kteří mě už trochu znají, už vědí, že je mi tím pěkně protivná a nejraději bych jí vlepila facku. Situaci naštěstí zachraňují ostatní postavy, například sympatický nový strážce, Zelfa, roztomilý Roudel, nebo sexy psychopat Ansance. Série je nedokončená, takže není jasné, jaké je spojení mezi dvojčaty a tajemnou čarodějnicí Zeracheciel, jaká je Rikhterova motivace, "co" přesně je Zelfa. Navíc je manga skoro dvacet let stará, takže typická shoujo kresba už se dneska v podstatě nepoužívá, kresba samotná je hodně překombinovaná a člověk se v ní snadno ztratí, ve svazcích jsou překlepy a chyby. Ale autorka tu dává hodně najevo svoji kreativitu, svět je vedený ve stylu gotické romance, takže je všechno načančané, smyslné a tajemné. Mě se manga líbí, jako autorčina prvotina je to určitě super dílko, ale dvacet let je dvacet let. Tehdy by mě to asi hodně zaujalo, dneska už to beru s rezervou.

Tacuki Fudžimoto: Look Back

Vybrat si knihu do čtenářské výzvy do kolonky: vydané v roce 2025, by nebyl nijak velký oříšek. Stejně jsem ale dlouho nechávala kolonku nevybranou, protože jsem nic nepovažovala za dost dobré. Nicméně, když jsem prolétla obsah Look Back, docela mě manga zaujala, a měla jsem z ní dobrý pocit.

Fudžino, která neochvějně věří ve svůj talent, a Kjómoto, která se bojí vyjít z domu. Dvě naprosto odlišné venkovské dívky svede dohromady upřímná láska ke kreslení mangy. A jak léta plynou, kryjí si ty dvě navzájem záda. Unikátní příběh o dospívání od autora série Chainsaw Man.

Moje hodnocení: 3/5 Základní myšlenka mangy je vlastně snadná. Fudžino kreslí stripy do školních novin a neochvějně věří ve svůj talent. Učitel ale chce, aby v novinách začala vydávat také Kjómoto, která nechodí do školy, protože má hrůzu z lidí, a Fudžino zjišťuje, že spolužačka, kterou ani nezná, je talentovanější než ona. A protože žárlí, začne pilně studovat a kresbou tráví veškerý čas, až ji spolužáci a rodina začnou přesvědčovat, že to pro ni není dobré. Když se obě dívky poprvé potkají, řekne Kjómoto, že je velká fanynka Fudžino, a nakonec spolu začnou spolupracovat a vydávají komiksy. Příběh není nijak komplikovaný, ale zároveň není tak oddechový, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zaměřuje se na dospívání, štěstí, odhodlání, osamělost a ztrátu, ale i vyrovnávání se s životními rozhodnutími, obzvláště ke konci, kdy se dějová linka rozdvojí a sleduje alternativní vývoj příběhu, kdyby se dívky nepotkaly. Manga je prostě o životě, část příběhu by měla dokonce připomínat žhářský útok v animačním studiu KyoAni, přestože to autor nikdy nepotvrdil, a manga byla také adaptována do filmu. To vše má rozhodně svoji váhu, ale já osobně nejsem nijak velká Fudžimotova fanynka, protože mi jeho styl kresby není moc sympatický. Takže, přestože si ji znovu už asi nepřečtu, manga se mi líbila, a jsem se svým výběrem spokojená.

Yoru Sumino: Zdál se mi zase ten stejný sen

Manga sérii Mata, Onaji Yume o Mite Ita od autorky, která napsala také Slinivku, jsem si vybrala, když jsem zjistila, že jednohubku vydalo jedno české nakladatelství, a sérii zase jiné české nakladatelství, k tomu ve stejném roce, to mě dost pobavilo... Gate vydal Sen jako svoji manga prvotinu, na kvalitě to jde trochu poznat, ale myslím, že i tak udělali kus dobré práce. No, a protože jsem od tohoto nakladatelství ještě žádnou mangu nečetla, šlo o jasný signál pro zařazení do čtenářské výzvy.

Dívka jménem Nanoka Kojanagi chodí do čtvrté třídy základní školy, kde každou chvíli tráví ve školní knihovně, protože ze všeho nejradši čte. Se spolužáky příliš nevychází, její rodiče jsou věčně v práci, zato mimo školu si našla hned několik skvělých kamarádek. Svéráznou Paní Běhnu, laskavou babičku, která žije na samotě, a černou kočku, která mňouká “mňá”. Jednoho dne ve škole Nanoka dostane za úkol zamyslet se nad tím, co to znamená štěstí. Najít odpověď se nakonec ukáže mnohem složitější, než se na první pohled mohlo zdát, a Nanoka si společně se všemi svými kamarádkami musí pořádně lámat hlavu nad tím, co člověka vlastně činí šťastným.

Moje hodnocení: 4/5 Hlavní postavou je malé děvče, Nanoka, která je pro ostatní divná, protože je velmi inteligentní a vede řeči, jako že život je jako japonský pudink. Dobrá je jen ta sladká část, ale někteří lidé ocení i tu hořkou. Za domácí úkol má zjistit, co je pro ni štěstí. Neví si s úkolem rady, a tak jej rozebírá s tím malým množstvím kamarádů, které má, hodnou babičkou, osobitou paní Běhnou, spolužákem Kirjúem, nebo novou známou, Minami. Každý z nich má vlastní pohled na štěstí ovlivněný svými vlastními problémy v životě, a Nanoka se všem snaží pomoct, aby byli šťastní. Školní rok pomalu končí, stejně jako musí skončit každý sen, který se někomu zdá, a štěstí za nikým nepřijde, tomu se musí jít naproti. Celá série je milá a příjemná, i smutná a dojemná, kompletně založená na magickém realismu. Hlavní myšlenku člověk pochopí už v půlce druhého dílu, a tak konec není úplně překvapením, ale je moc pěkné, jak do sebe všechny informace na závěr zapadnou a uzavřou kompletní obrázek o životě Nanoky. Když je někdo sentimentální jako já, rozhodně mu série zabrnká na příjemnou notu, a uvažovat nad tím, co znamená štěstí, může člověk vlastně celý život. Přesně téma, které jsem v sychravém podzimním říjnu potřebovala.

Don Quijote

V září jsem se vydala do Janáčkova divadla na baletní inscenaci Don Quijote. A bylo to rozhodně jedno z nejzábavnějších vystoupení, na kterých jsem letos byla.

Jeden z pilířů klasického baletního odkazu je balet Don Quijote na hudbu Ludwiga Minkuse inspirovaný slavným Cervantesovým románem Důmyslný rytíř Don Quijote de La Mancha. Ten popisuje příhody hrdiny, Dona Quijota, zmítaného představami pohybujícími se mezi iluzí a skutečností.

Moje hodnocení: 3/5 Baletní představení sice nese jméno slavného rytíře, nicméně titulní postava je v baletním představení spíše okrajově. Hlavními postavami jsou mladý pár, Basil a Kitri, kteří se velmi milují, ale otec dívky nechce vztah dovolit, a slíbí ji bohatému Gamachovi. Když Don Quijote se svým věrným Sancho Panzem přicházejí do města, spatřuje v krásné dívce svoji milovanou Dulcineu, a rozhodne se, že oběma pomůže. Balet končí happy endem, ale co bylo na baletu nejlepší, bylo, že byl plný vtipných a zajímavých scének. Sancho Panza a Gamacho byly komické postavy, Kitri a Basil neuvěřitelně žárlí, pokud se okolo toho druhého objeví někdo jiný, a příběh ozvláštňovali taneční scény toreadorů nebo cikánů. Můžu říct, že přestože nebylo divadlo naplněné k prasknutí, rozhodně jsme se nasmáli :) Kostýmy byly moc pěkné, hudba zajímavá, ale taneční výkony byly geniální, obzvláště Momona Sakakibara coby Kitri a Ksenia Ovsyanick jako Dulcinea. Nebylo to nejlepší, co jsem letos viděla, ale jsem moc ráda, že jsem se i tento měsíc vydala do divadla!