Bílovická křižovatka 2025

Hudební festival, uskutečněný již po dvanácté, v malé obci Jihomoravského kraje, Bílovicích nad Svitavou, kde pravidelně vystupují multižánroví hudebníci a kapely. S tím samozřejmě souvisí hromada lidí, nemožnost si někde sednout nebo zaparkovat a předražené občerstvení. To vše je Bílovická křižovatka.

TH!S

BOTOX

Osobně nejsem nijak nadšený návštěvník tohoto typu akcí, vzhledem k opravdu velkému množství lidí, a hlavně hlučných dětí, nicméně... Můj drahý otec dodává na takové akce agregáty, takže jsem měla k dispozici jeden lístek zdarma. Předpověď deště se naštěstí nenaplnila, takže jsem měla možnost pozdravit několik spolužáků ze základky, sousedy a jiné známé, dát si (to předražené) občerstvení od místních hasičů a poslechnout si alespoň část kulturního programu. V podstatě jediní, které jsem chtěla vidět, byl Milan Peroutka (beze zbytku skupiny Perutě) a kapela TH!S, kde hraje také Vojta Kotek. Všichni super hudebníci, se kterými byla vážně sranda a každou písničku jsem si užívala. Nakonec jsem zůstala také na skupinu BOTOX, přestože jejich hudbu nemusím a Honzu Kopečného vůbec nemám ráda, nicméně Petr Ryšavý mi to bohatě vynahrazuje :) Na zbytek programu (Ready Kirken a Morčata na útěku) už jsem nezůstala, protože ty už neposlouchám vůbec, ale i tak jsem byla s programem spokojená. I pro mě coby introverta je fajn jednou za čas takhle vypadnout mezi lidi, ale moje sociální baterky jsou aktuálně dost vybité, takže si dám zase na chvíli pauzu :)

Horimiya

Zhlédnuto: červen 2025

Anime podle mangy od Hiroki Adachi s názvem Hori-san to Miyamura-kun (zkrátkou HoriMiya). Zařazeno do seriálové výzvy k tématu: seriál, kde má někdo z hlavních hrdinů tetování.

Kyouko Hori je věčně veselá, společenská a studijně nadaná středoškolačka, kterou každý obdivuje. Naopak Izumi Miyamura je tichý a zasmušilý kluk, kterému učení dělá značné potíže. Realita je ale trochu jiná, protože každý z nich skrývá několik tajemství. Ochotná Kyouko musí vypomáhat v domácnosti a neustále se starat o svého mladšího bratříčka, protože rodiče jsou věčně služebně pryč, čímž jí nezbývá téměř žádný čas na jakékoliv koníčky. Dobrosrdečný Izumi pod hustými kadeřemi zase skrývá devět piercingů a má tetování na zádech. Náhoda tuto dvojici přivede k sobě, aby jeden v druhém konečně našel člověka, kterému se můžou naplno otevřít. Potvrdí se pravidlo, že se opaky přitahují?

Moje hodnocení: 3/5 Vždycky mě pobaví, když se v nějakém příběhu dávají dohromady postavy naprosto protichůdné povahy. Populární princeznička si jednoho dne všimne, že v její třídě existuje jakýsi emař, začne se s ním bavit, zamilují se a navzájem se změní k nepoznání. Dobře, dobře, přeháním, ale reálná zkušenost vypovídá o pravém opaku - nevadí. Pojďme se mrknout na středoškolský slaďák... Hori i Miyamura vědí jeden o druhém, ale vůbec nic o sobě netuší. Jednoho dne Miyamura přivede zraněného mladšího brášku Hori domů, a v tu chvíli se o sobě dozví svoje největší tajemství. Hori se namísto svých rodičů stará o celou domácnost, a proto nemůže trávit čas se svými přáteli. Miyamura má propíchané uši a rty piercingy a také má tetování, v podstatě proto, že procházel celý školní život šikanou a nesnáší svůj život. Divák se během 13. dílů postupně seznámí nejen s hlavními hrdiny, ale také s jejich spolužáky, a sleduje rozrůstající se partu kamarádů, kteří si slíbí, že budou přáteli už napořád. Happy End! I když to není tématika, kterou bych zrovna milovala, není žánr anime to hlavní, co by mi vadilo, ve své podstatě to byl pěkný a milý příběh, nicméně! HoriMiya k sobě našli cestu přece jenom příliš rychle (až po shlédnutí jsem se dozvěděla, že anime z původní mangy vynechalo dost částí, takže bych se ještě musela podívat na "Horimiya: The Missing Pieces," abych si příběh doplnila), ostatní postavy jsou takové těžko uvěřitelné (Yuki, Sakura, Remi - proč jsou mi vždycky ty ženské postavy tak strašně nesympatické >_<"), a to, co udělala autorka s vizáží Miyamuri, to je prostě peklo! (jakože já chápu, že se díky lásce otevřel a piercingy ani dlouhé vlasy už nepotřeboval, ale jako prosím, vždyť byl k sežrání!) Dobře, už jsem v klidu. Anime se mi líbilo, uvidím, jestli se mrknu na tu druhou část, nebo se třeba podívám i po manze. Ale romantickým anime dát teď zase na chvíli pauzu, zase mi to na nějaký čas stačilo.

Srděnka

Japonsky: ふれる (Fureru)

Zhlédnuto: květen 2025

Po dlouhé době nový film, který jsem měla možnost shlédnout během Animefestu.

Aki, Rjó a Júta se přátelí už od dětství. Společně se přestěhovali do Tokia, kde začínají nový život. Za jejich těsným poutem stojí telepatické schopnosti podivného stvoření jménem Srděnka, které si s sebou přivezli a které trojici umožňuje sdílet myšlenky. Po jisté nečekané události si ale všimnou, že je neslyší vždycky, a jejich přátelství se postupně začne měnit.

Moje hodnocení: 3/5 Fureru je srdnatý příběh o třech malých klucích, kteří jednoho dne najdou magické stvoření, o kterém jim vyprávěl jejich učitel. Srděnka dokázala chlapce propojit, a díky telepatickému sdílení myšlenek a opatrovaní malého tvorečka, se z nich stali nerozluční přátelé. Lidé se nicméně životem mění, a když již dospělí kamarádi zjistí, že ve skutečnosti nejsou tak nevinní a přátelští, jak si celou dobu navzájem mysleli, začne se jejich přátelství neúměrně komplikovat. Příběh filmu je klasické životní drama okořeněné o trochu fantasy. Samozřejmostí je také nádherná animace a kouzelná hudba, prostě klasický Aniplex. Za mě nicméně průměr, prostě nemám ráda ta životní dramata :)

Animefest 2025

Jak již jistě z loňského článku všichni ví, jsem pravidelný účastník brněnského, a zároveň největšího českého setkání zaměřeného na Japonsko, Animefestu. A přestože se tento rok hojně připojil také program zaměřený na Koreu, svůj původní nádech si festival rozhodně zachoval. A letos obzvlášť, protože šlo o jubilejní 20. ročník, a kromě několika přednášek vzpomínajících na počátky setkávání, se také část programu odehrála nostalgicky v kině Art, kde Animefest začínal (2004 - 2007). Já se začala účastnit až v roce 2009, kdy již festival probíhal na dokonce třech místech po centru Brna, ale to už je jiná historie! 

Ročník 2025 s sebou přinesl zajímavý program. V nové, již třetí budově (k budově A a E, se letos připojilo také B), se odehrával nejnašlapanější program, například cosplay soutěž nebo dokonce čtyři koncerty! Konkrétně japonských zpěvaček Mukaichi Mion a Kitade Nany, rockové kapely Seven Oops nebo korejské skupiny Sinnoi. Samozřejmostí jsou i tradiční stage, jako je Artist alley plná šikovných umělců, stylová a fotogenická Fashion alley, z technické části lze zmínit třeba hudební kout s tanečními hrami nebo karaoke, oddělení s počítačovými hrami, klasickými arkádovkami nebo milovanými deskovkami, ale také hojně navštěvovaný Stan bojovníků, kde člověka poučí o aikidu nebo lukostřelbě, a pro nás šopaholiky samozřejmě hromada prodejních stánků z celého světa. Co na to říct? Člověk to všechno nemá šanci stihnout :) Já osobně stejně dělala orga, takže jsem nestihla ani pětinu toho, co bych ráda. Naštěstí se všechno natáčí, tak se to snad brzy objeví na YouTube.

Co jsem ale mohla navštívit? V pátek po směně jsem zašla na Fest Dance, kde byli všichni úžasní a šikovní, ale mými favority se stala skupina Kimchi Kittens, kde odtančil jeden z mých orgovských přátel, drag queen, Kassie. V sobotu jsem po obědě zašla na Cosplay soutěž natřískanou ohromnými talenty, kostýmy Seth Nightroad a Astharoshe Asran z Trinity Blood, nebo Envera Gortashe a Karlach Cliffgate z Baldur's Gate 3, mi rozhodně vyrazily dech. Mezi moje oblíbence se nicméně zařadila scénka z Good Omens, kde cosplayeři sehráli i polibek mezi Aziraphalem a Crowleym, nebo bojová scéna mezi Juri Han a Cammy White ze hry Street Fighter. Během odpoledne jsem ještě zašla na AMV soutěž, no a od sedmi už jsem seděla na koncertě Sinnoi! Miluji netradiční muziku, a kombinace tradiční korejské hudby s jazzem a elektrem? To je prostě nádhera! Moje kamarádka, které jsem k narozeninám koupila VIP vstupenku, z koncertu nijak nadšená nebyla, není to vůbec její styl, ale já jsem byla unešená. A pak nastala neděle, která sice začala bez problémů, ale během hlídky jsem špatně došlápla, natáhla si sval v chodidle, a už mohla jen sedět a čučet. Naštěstí ostatní orgové, moje milované hlídky, jsou úžasní a ochotní lidé, kteří měli pro situaci pochopení a nechali mě odpočívat. A našla se i další dvě pozitiva. Zaprvé, jsem si sedla na stage, kde tou dobou začalo promítání rozkošného filmu Fureru (Srděnka). Zadruhé, jsem se zvládla bez problémů odvést domů, protože moje motorové vozidlo je automat, takže jsem svoji pochroumanou levou nohu k řízení nepotřebovala :) 

Mohla bych tu popsat hromadu věcí, které se opravdu nepovedly (technické problémy, organizační přešlapy, nespolupracující orgové nebo neslušní návštěvníci), ale důležitější je, že bych mohla jmenovat stovku věcí, za které jsem z víkendu vděčná. Nutno podotknout, že většina z toho by byla jména lidí, se kterými jsem se setkala, pobavila, spolupracovala, nebo u nich jenom nakupovala, ale jmenovat je nebudu, protože bych určitě na někoho zapomněla, a to bych nerada - prostě a jednoduše se okolo Animefestu točí obrovská skupina skvělých a nádherných lidí, které miluji a obdivuji! Takže pokud jste se dočetli až sem, rozhodně vás všechny zvu na další ročník, protože to určitě opět bude skvělý, působivý a nezapomenutelný zážitek!

Malý princ

Další měsíc, další navštívené kulturní představení. Tentokrát jsem vytáhla mamku a společně jsme se vydaly do (za mě) ne příliš sympatického Sono Centra, kde Jan Cina představil hudební recitál na motivy Malého Prince.

Naše ztvárnění není klasickým vyprávěním příběhu Malého prince. Je to originální spojení hudby a slova, které divákovi umožní oddat se své fantazii a pohladí ho na duši. V recitálu exceluje známý herec Jan Cina, který nás provede kouzelným světem, kde vše, co je důležité, je očím neviditelné. Spolu se zpěvačkou Vendulou Příhodovou představí původní písně od Kryštofa Marka, doprovázené pianem a smyčcovým kvartetem Unique Quartet.

Moje hodnocení: 4/5 Musím uznat, že hudba byla naprosto nádherná, Unique Quartet i ostatní hudebníci byli přímo perfektní, včetně pozvaného hosta, cimbalisty, Matěje Čípa. Zpěv Vendulky Příhodové, která se v recitálu dělila o hlavní přednes s Honzou Cinou byl jedinečný, hlavně, když zpívala část, kdy Malý princ narazí na hada. A Jan Cina? Většinu písní zpívá hodně vysoko, a já osobně mám raději nejvýše barytony, ale jeho hlas dával hudbě opravu pohádkový nádech. Některé části byly poněkud přehnané, konkrétně část s byznysmenem, který počítal hvězdy, byla zbytečně dlouhá a poněkud hloupá, ale docela jsme se nasmály. Nicméně závěr, kdy se Malý princ vrací zpět na svoji planetku a za svojí růží, mi vždycky vháněl slzy do očí, a musím se přiznat, že tento recitál nebyl výjimkou. Nejvíce mi to kazilo samotné Sono Centrum. I když oceňuji, že si člověk sedne ke stolečku, kde může během vystoupení konzumovat nakoupené občerstvení, židle jsou extrémně nepohodlné, a navíc se vám za zády neustále prochází personál centra, mluví, mlátí dveřmi, prostě Sono má obrovské mínus. A to ani nezmiňuji ta prťavoučká parkovací místa, kam sem chvíli opravdu myslela, že se nevejdu. Sympatický zážitek, ale místo raději vyměním za lepší lokaci.