Cyrano de Bergerac

Krátce po poslední návštěvě Janáčkova divadla jsem se do Brna vydala znovu, opět na balet. Tentokrát na velice netypické zpracování hry Edmonda Rostanda, Cyrano z Bergeracu, jehož věta: "Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií," se již stala klasikou.

Známý příběh je nejen o hluboké lásce, ale především o protikladu vnitřní a vnější krásy. Nosatý, nehezký a hrdý Cyrano, obhájce cti a lásky s bohatou duší, a krásný, leč prázdný mladík Kristián milují tutéž ženu, krásnou Roxanu. Ta si zvolí tělesnou krásu v Kristiánovi, aby v konci příběhu poznala, že celý život milovala krásu duše Cyrana.

Moje hodnocení: 3/5 Vystoupení rozhodně nebylo klasickým baletem. Tanec samozřejmě celému večeru vévodil, ale součástí představení byl také přednes od Vojty Blahuta z veršované hry, nebo operní zpěv Romany Kružíkové, a to se zase tak často nevidí. Příběh o šermíři Cyranovi, který je zamilovaný do sestřenky Roxany, které se z důvodu svého vzhledu nevyzná, a místo toho pomůže krásnému Kristiánovi, aby se do něj zamilovala, je již známý. Já jsem Cyrana nikdy nečetla, takže pro mě bylo nejzajímavější částí druhé dějství, ve kterém žárlivý hrabě de Guiche, který také miluje Roxanu, posílá Cyranův pluk, ve kterém je i Kristián, do války, a mladý kadet umírá. A až po patnácti letech, kdy Roxana žije v klášteře a Cyrano jí přednáší z paměti Kristiánův poslední dopis, Roxaně dochází, že celý život milovala duši cnostného šermíře, a s tím Cyrano umírá také. Osobně ale bylo vystoupení jedno ze slabších, moc se mi nelíbila hudba, a Rin Isomura byl coby Cyrano opravdu působivý, ale tanec byl hodně afektovaný, a asi podruhé nebo potřetí, co navštěvuji divadlo, jsem zažila opravdu očividné chyby, kdy Isomura zakopnul a upadl, nebo kdy housle udělali opravdu hodně slyšitelnou chybu. A to mi prostě ten večer trochu pokazilo, nemluvě o paní, co seděla za mnou a ustavičně mi nakopávala sedačku...

Kafka

V říjnu jsem znovu navštívila balet Národního divadla Brno. Vybraným představením se stala moje úplně první premiéra v Janáčkově divadle - balet Kafka. A přestože z těch moderních životopisných baletů nejsem úplně nadšená, Kafka rozhodně patří k těm lepším.

Franz Kafka se stal inspirací pro tvorbu původního celovečerního tanečního představení v choreografii a režii Markéty Pimek Habalové. Její koncept přivede na scénu taneční dílo se symbolickou a emocionální výpovědí, jejímž ústředním prvkem je Franz Kafka jako člověk i jako spisovatel. Na jedné straně se divák ponoří do jeho osobního života, který byl plný rozporů, vnitřních bojů a hledání vlastní identity. Na straně druhé se přeneseme i do světa vycházejícího z jeho literárních textů, jako jsou Proměna nebo Proces.

Moje hodnocení: 4/5 Balet inspirovaný životem Franze Kafky byl zdařilý. Jasně ukázal, jak byl v životě spisovatele důležitý jeho špatný vztah s otcem, jak jeho život zachraňovali jeho sestra a nejlepší přítel, jak důležitá byla jeho nemoc (tuberkulóza) pro jeho psaní, a že by byl pravděpodobně mrtvý (dříve), bez žen, které miloval. Samozřejmě choreograficky nejzajímavějšími částmi bylo zpracování jeho nejznámějších děl, Proměny a Procesu, nicméně, pro mě osobně byla nejlepší částí jeho práce. Když po Kafkovi jeho otec požaduje stálý příjem, začne pracovat v pojišťovně, což jej ubíjí a krade mu čas na tvorbu. V jedné chvíli Kafka bojuje proti systému, v druhé jej systém válcuje k zemi. Opravdu prvotřídní část jinak opravdu povedeného baletu.

Comic-Con Brno & Junior 2025

Přestože jsem tento víkend měla strávit na rodinné oslavě v Těšíně, lístky na Comic Con Brno, koupené v červnu, které nikdo nechtěl odkoupit, mi v tomto záměru zabránily - a tak se nedalo nic dělat, musela jsem na Comic Con :) Protože jsem velký zastánce Animefestu, trpí Comic con bohužel srovnáváním, a přestože rozhodně vítězí, pokud jde o hosty z řad herců a komiksových tvůrců, z hlediska umělců, kteří na akci prodávají své věci, cosplayerů nebo stánků s jídlem, je Comic con spíše slabší. Ale obecně jsem samozřejmě ráda, že mohu být součástí takové akce, jako je světoznámý Comic Con!

Největším lákadlem letošního ročníku byl rozhodně hvězdný host, Christopher Judge, alias Teal´c ze seriálu Stargate. Protože tento seriál patří k mému dětství a dospívání, rozhodně jsem si rozhovor s tímto úžasným, milým a zábavným člověkem nemohla nechat ujít. A nejkrásnější chvíle? Když k mikrofonu přišla slečna, která je aktuálně v očekávání, a protože je rok hada, a Teal´c ví, jaké to je, mít v břiše hada, tak by chtěla, aby jí právě on prozradil pohlaví miminka. Málem jsem brečela! Dalšími hosty ze Stargate byl také Tony Amendola (alias Brat'ac) a Peter Williams (alias Apophis), ale protože jejich společný rozhovor dali pořadatelé do programu až v neděli odpoledne, a já byla z celého víkendu dost unavená, musela jsem se bohužel obejít bez tohoto zážitku. Jinak jsem trávila čas hlavně po přednáškách. Trošku jsem si zpodrobněla informace o Tolkienovi a mytologii, kterou má ve svých knihách, nechala si od Broga doporučit, na co se v budoucnu dívat v rámci Marvelu, a protože celý ročník propojovalo téma Stargate, zašla jsem i na přednášku o Apophisovi a obecně propojení seriálu s náboženskou mytologií.

Hosty na Comic conu ovšem nebyli pouze herci ze Stargate, ale přijel také Durmstrang (česky Kruval) z Harryho Pottera, konkrétně Predrag Bjelac (alias Igor Karkarov), Stanislav Yanevski (alias Viktor Krum) a Tolga Safer (alias pěkný Karkarovův asistent, který dostal roli pouze pro sebe, protože v knihách snad ani nebyl). Trochu trapné bylo, že Predrag, který už roky žije v česku, automaticky mluvil česky, a jeho herečtí kolegové mu nerozuměli - ale pořadatelé zareagovali rychle, a chlapcům dali sluchátka s tlumočníkem (chudák tlumočnice zároveň překládala jejich angličtinu do češtiny pro diváky). A stejně jako loni, i letos byl Comic con spojený s veletrhem Kniha Brno. Tematické přednášky tedy nechyběly a já si zašla poslechnout spisovatele jako je Lucie Lukačovičová, která jezdí po světě a sbírá tamní legendy, které zapracovává do svých knih, nebo trio Kristina Hlaváčková, Tereza Matoušková a Jarmila Mlčoušková, které povídaly o dracích a další "fantastické havěti." Velké díky za letošní ročník, a protože do Prahy nepojedu a bůh ví, jak to dopadne s rodinou oslavou příští rok, kdo ví kdy zase na viděnou, Comic Cone!

Given

Japonsky: ギヴン

Zhlédnuto: říjen 2025

V srpnu se v seriálové výzvě ukázal pilot, ve kterém někdo zpívá nebo hraje na hudební nástroj. Given se v mé hlavě zjevilo přímo okamžitě, i když je určitě mnoho jiných i lepších hudebních anime, hlavně proto, že jsem o prázdninách četla druhý díl mangy, který letos v Česku vyšel. A myslím, že to byla fajn volba.

V době, kdy si Uenoyama Ritsuka začal pomalu uvědomovat, že jeho milované koníčky, hraní na kytaru a hraní basketbalu, ho začínají pěkně nudit, potkal Mafuyu Satoa, který seděl na jeho oblíbeném místě ke spánku a držel v ruce kytaru s prasklými strunami. Uenoyama se rozhodne kytaru opravit a díky tomu se na něj Mafuyu doslova nalepí, a chce, aby ho Uenoyama naučil na kytaru hrát. Mafuyovo dotírání bylo pro Uenoyamu nejprve spíše ke zlosti, ale když uslyšel, jak Mafuyu zpívá, tak to v něm zanechalo hluboký dojem a rozhodl, že se musí přidat do jeho kapely.

Moje hodnocení: 4/5 Given je špatným příkladem hudebního anime. Buďme upřímní, kromě hlavní písničky odehrané v devátém díle (z jedenácti), tam těch písniček zase tak moc není. Co ale anime ztrácí v rovině hudby, nebo animace, stoprocentně dohání v charakteru postav, vývoji vztahů a příběhu. Romantika a pocity, které postavy prožívají, jsou pozvolné, dobře vysvětlené a uvěřitelné. Člověk má pocit, že postavy chápe, soucítí s nimi a váží si jich. Navíc se anime vyhýbá klasickým klišé tématiky BL a není to jen samý fanservis. Protože příběh nemá žádného záporáka, pro kterého bych měla slabost (i když na to na první dobrou vypadal Hiiragi), mojí velkou láskou v tomhle anime je Haruki, protože to je přesně ten typ chlapa/kamaráda, kterýho chcete mít v životě, nebo taky Uenoyama, protože mi připomněl ten zápal pro hudbu, který jsem kdysi měla taky. Navíc hlavní čtveřice coby hudební skupina fakt funguje, a je velmi zajímavé sledovat věkově i zájmově odlišné osobnosti, jak spolu fungují. No a samozřejmě, pak tu je ta devátá epizoda, ten koncert, ta skvělá písnička, která všem vyrazila dech, a následná scéna s polibkem. Prostě chvíle, která anime přidala velké plus! Rozhodně bych si přála víc takových anime.

Ryoko Mitsuki: Dveře chaosu

Dveře chaosu jsou hodně stará manga série, která vycházela na samém začátku vydávání mangy u nás. První díl jsem četla díky kamarádce, kompletní svazky jsem si koupila mnohem později, ale když jsem zjistila, že není série dokončená, tak jsem je založila, a neměla vůbec chuť je číst, přestože se mi první díl líbil. Když jsem poprvé četla kategorie čtenářské výzvy, u kategorie: kniha, jejíž název obsahuje slovo dveře, byla moje volba naprosto jasná. Takže jsem sérii zase vytáhla a všechny svazky konečně dočetla. A třebaže jsem stále naštvaná, že konec si musí člověk domyslet, jsem ráda, že jsem si sérii vybrala, byla to fajn nostalgie, díky které, jsem si vzpomněla na mé vlastní začátky s mangou, první návštěvu Animefestu nebo moji starou kamarádku.

Dvojčata Clarissa a Mizerie se v království Druaddle připravují na slavností obřad, kterým mají zakončit výcvik harmonizérů, výjimečné skupiny těch, kteří svojí mocí dokážou opravit trhliny v rovnováze světa. Slavnost ale naruší tajemná monstra, takzvaní nuktornálové, kteří se snaží sestry unést. Do toho všeho se rozezní Zvon rytmu, který signalizuje, že jedny ze čtyř Dveří, které oddělují denní (lidský) a noční (chaotický) svět, jsou otevřeny. Mizerie zjišťuje, že ona a její sestra jsou cílem, protože jsou živoucími klíči, které dokáží se Dveřmi manipulovat. Clarissa je dokáže otevřít, a Mizerie zase zavřít. Černý strážce, Rikhter, který dívky celý jejich život učil, s nuktornáli spolupracuje pro uskutečnění svých vlastních cílů, povede se mu utéct a unést mladší z dvojčat, Clarissu. Aby Mizerie našla svoji sestru, a zjistila, proč by její dobrý učitel a přítel chtěl otevřít Dveře a přinést do denního světa chaos, musí se spojit s organizací Jishouin, jejímž úkolem je hlídat, aby Dveře zůstaly zavřené, a spolupracovat s novým strážcem, Zelfou.

Moje hodnocení: 3/5 Hlavní hrdinkou třídílné série je mladá a naivní Mizerie, která celý život žila v uzamčené zahradě se sestrou Clarissou a učitelem Rikhterem. O světě venku neví vůbec nic, a proto se těší, až dokončí svůj výcvik a konečně začne žít. Když jí učitel zradí, unese její sestru, a otevře Dveře, které mají na svět přivést chaos a monstra, nemůže tomu uvěřit a jediné, co chce, je získat sestru a přítele zpět. Ti, kteří mě už trochu znají, už vědí, že je mi tím pěkně protivná a nejraději bych jí vlepila facku. Situaci naštěstí zachraňují ostatní postavy, například sympatický nový strážce, Zelfa, roztomilý Roudel, nebo sexy psychopat Ansance. Série je nedokončená, takže není jasné, jaké je spojení mezi dvojčaty a tajemnou čarodějnicí Zeracheciel, jaká je Rikhterova motivace, "co" přesně je Zelfa. Navíc je manga skoro dvacet let stará, takže typická shoujo kresba už se dneska v podstatě nepoužívá, kresba samotná je hodně překombinovaná a člověk se v ní snadno ztratí, ve svazcích jsou překlepy a chyby. Ale autorka tu dává hodně najevo svoji kreativitu, svět je vedený ve stylu gotické romance, takže je všechno načančané, smyslné a tajemné. Mě se manga líbí, jako autorčina prvotina je to určitě super dílko, ale dvacet let je dvacet let. Tehdy by mě to asi hodně zaujalo, dneska už to beru s rezervou.