My Dearest Nemesis

Korejsky: 그놈은 흑염룡 (Geunomeun Heukyeomryong)

Zhlédnuto: červenec 2025

Po dlouhé době jsem dostala chuť na nějaký korejský hraný seriál, a protože zrovna neprocházím úplně nejlepším obdobím, potřebovala jsem něco sladkého, milého a nenáročného - prostě korejskou romantiku jak má být, a My Dearest Nemesis bylo přesně to pravé ořechové!

Baek Su Jeong pracuje jako vedoucí týmu plánování v renomovaném obchodním domě. Je známá jako Zabiják ředitelů, díky jejímu zápalu pro práci dává jeden ředitel obchodu za druhým výpověď, až se stane, že tuto pozici obsadí Ban Ju Yeon, vnuk majitelky. Ten doufá, že když splní přidělený úkol, tedy bezchybnou renovaci, tak jej babička konečně uzná jako svého nástupce. Ani jeden nemá tušení, že je pojí společná minulost a zlomená srdce.

Moje hodnocení: 4/5 My Dearest Nemesis je opravdu romantický korejský seriál se všemi klišé a stereotypy, které existují - obsahuje zpomalené scény, padání do náručí, létající okvětní lístky, a příběh jede po klasické lince "enemies to lovers," takže nelze očekávat žádné napětí ani nenadálé zvraty. Hlavní dvojice byla celkem fajn, ale psychologické stereotypy chování, které měly vycházet z jejich dětských traumat, až příliš násilně tlačily postavy do rolí starší "rozumnější" žena a mladší "dětinský" kluk, takže přestože měl být mezi dvojicí rozdíl jen čtyři roky, byl Ban Ju Yeon pořád strašně nevyzrálý, a Baek Su Jeong byla přehnaně odpovědná. Osobně jsem fandila hlavně vedlejšímu páru, a přestože mi Seo Ha Jin taky lezla patřičně na nervy, byli tihle dva opravdu skvělá dvojice. Moc se mi líbily scény z minulosti a zapojení herní grafiky, i když si pořád myslím, že Ban Ju Yeon mohl být hraný stejným hercem, stejně jako byla Baek Su Jeong, vždyť herec Choi Hyun Wook i ve svých třiadvaceti pořád vypadá na patnáct :D Během sledování jsem opravdu mohla vypnout a užívat si společné starosti i radosti postav, takže jsem se seriálem opravdu hodně spokojená - splnil přesně to, co jsem od něho očekávala... i když nic navíc :)

Zimní pohádka

První den měsíce srpna jsem mamince k narozeninám nadělila vstupenku na Shakespearovské slavnosti v Brně, konkrétně na hru Zimní pohádka.

Míváte občas pocit, že se kolem vás všichni přetvařují a lžou? Že ani milované bytosti nemůžete věřit? Co když je ale všechno jinak a vy se mýlíte? Dokážete svou vinu přiznat? A je vůbec možné pravdu odhalit? Pohádkový příběh zničující žárlivosti, naděje a zázraků situoval William Shakespeare na Sicílii a do Čech, kterým překvapivě propůjčil moře. Drama se střídá s komedií, nenávist s láskou a zavržení s odpuštěním.

Moje hodnocení: 4/5 Divadelní hra je jako celek opravdu působivá. První část, kdy sicilský král obviňuje svého přítele a manželku z nevěry, končí několikanásobným úmrtím a slzami v mých očích, když orákulum prozrazuje králi, že je jeho žena ctnostná, a on si vše vyčítá. Kromě Michala Isteníka, který zahrál naprosto perfektně krále Leontese, zde sehrála skvělý výkon také Alena Mihulová, jejíž postava, Paulina, byla jako jediná králi ochotná říct, že je šílenec. Druhá část, která se odehrává o léta později, je více komediální. Děti obou králů jsou do sebe zamilovaní, a celý příběh má pozitivní konec. Zde se předvedli hlavně Matouš Ruml, Jan Řezníček a Marek Pospíchal, kteří v celé hře hráli několik rolí zároveň a uznávám, že byli naprosto k popukání. Byla jsem trochu zklamaná, že jsem v roli královy dcery neviděla Veroniku Arichtevu, docela jsem se na ni těšila, ale Karin Bílíková byla také skvělá a s Alešem Bílíkem v roli Florizela, jim to skvěle klapalo (to, že jsou to manželé, jsem se samozřejmě dozvěděla, až později). Kliku jsme měly hlavně v tom, že nedaleko hradu Špilberk, kde se hra odehrávala, ještě před představením pršelo (dokonce se objevila dvojitá duha!), ale během představení bylo sucho.

Slunečný červencový úsměv

Červenec je měsícem slunce, tepla a dovolených. Přestože si v červenci nikdy dovolenou neberu, je to pro mě také velice pozitivní období - a to zvláště kvůli tomu, že na silnicích nejsou téměř žádní řidiči! Miluju první dva týdny prázdnin, v dopravní špičce to vypadá, jako kdyby byl státní svátek a obchoďáky jsou poloprázdné. A přestože červenec prozatím nebyl pouze pozitivní měsíc, dobré akce převládaly. Na začátku měsíce měla narozeniny neteřinka, takže jsme v hojném počtu 12 osob přijeli slavit do bráchova malého bytečku. Bylo to super, puzzle, které ode mě dostala jako dárek, jsme rovnou poskládaly, a já měla možnost poprvé držet v ruce nástupce Tamagoči. Bitzee dostala neteř ve verzi Disney, ale nikdo netušil, co s tím dělat, ale já, i když jsem hračku nikdy fyzicky neviděla, měla nasledovaných pár videí z Instagramu, tak jsem jim ho trochu představila :) V práci jsem dostala, jako technicky nejzdatnější pracovník, na starost virtuální brýle pro seniory. Přestože to osobně považuji za fajn hračku, díky které se můžete porozhlédnout v Nizozemsku nebo Thajsku, naši senioři k tomu většinou mají poněkud vlažný přístup a úplně netuší, co si o tom mají myslet. Trochou něžného přesvědčování je sice nakonec ukecám, ale že by si to chtěli vyzkoušet znovu, to ani ne. Do toho se nám v práci také nějak zhoršují pracovní vztahy. Protože s kolegy zavádíme změny v dokumentaci, připravili jsme pro naše podřízené povinné školení, a přestože jsme k tématu měli kladnou diskusi, nakonec se ukázal důležitější hovor mimo téma. Dostali jsme od nich mnoho podnětů, jak vylepšit nebo zjednodušit některé pracovní procesy, a nám se to velice líbilo. Nicméně, někteří jiní kolegové - kterých se to ve výsledku vlastně ani moc nedotkne - s některými tématy absolutně nesouhlasí, a nějak s námi přestali spolupracovat. Nastalo z toho v práci poněkud dusné prostředí, a i když to jako člověk absolutně nedokážu pochopit (Proboha, děláme v sociálních službách, usnadňujeme jiným lidem životy, tak proč si navzájem působíme peklo?), jako pracovník si to vlastně ani moc neberu - prostě budu dělat věci, které udělat můžu, tak jak je budu chtít udělat, a nad zbytkem se můžu jen usmívat :) A pak půjdu a koupím si něco pěkného! Například tento týden jsem si koupila nová sportovní sluchátka, minulý týden zase skleněný cestovní hrnek s brčkem (na způsob těch velkých termohrnků, které jsou teď všude, určitě je znáte a nejspíš už máte doma taky jeden ;), a ještě před tím Polarbox na nákupy do auta. Sice mám díky tomu trochu finanční omezení, ale činí mě to šťastnou! Doufám, že jste taky šťastní, že vás červenec provází samými pozitivy, a že třeba srpen bude ještě lepší!

Noc na Karlštejně

V období letních prázdnin se pravidelně vydávám na venkovní představení - a i když je taková návštěva divadla vždy sázka do loterie, a na letní scéně se k tomu všemu ještě přidává nepředpověditelné počasí, zatím mě nikdy Městské divadlo Brno nezklamalo. Muzikál ze hry Jaroslava Vrchlického nebyl výjimkou.

Karel IV. vybudoval hrad Karlštejn s tím, že se na něm nebudou vyskytovat žádné ženy a on se tam bude moci v klidu věnovat zbožným záležitostem. Zákon zakazující ženy se však nezdál hostům císaře, bavorskému vévodu Štěpánovi a cyperskému králi Petrovi, kteří začnou ženy hledat, a zjistí, že zákaz byl porušen hned dvakrát. Na hradě se ocitly Alena, neteř purkrabího, která se vsadila se svým otcem, aby si mohla vzít svého milovaného Peška, a sama císařovna, které se tolik stýskalo po manželovi, že nebrala jeho zákaz na vědomí.

Moje hodnocení: 3/5 Muzikál je jasnou ukázkou toho, že film s Vlastimilem Brodským a Janou Brejchovou v hlavních rolích je natočen věrně předloze. Celou atmosféru děje pak kazila jediná věc - a to zběsilé přehánění. Noc na Karlštejně je veselohra, většina textu byla vtipná, ale některé scény byly až trapně lascivní a herci (hlavně teda herečky) hodně přehrávali (což mě například u Hany Holišové coby Elišky dost mrzelo), takže to hatilo celkový dojem. Nicméně písně Karla Svobody už jsou českou klasikou, takže jsme si to všichni užívali, a mojí nejoblíbenější postavou i nadále zůstává král Petr, který byl hrán skvělým Jiřím Machem. Hra byla navíc umocněna prostředím Biskupského dvora, nad kterým se tyčí jedna z nejikoničtějších památek Brna, Katedrála svatého Petra a Pavla (tzv. Petrov), což byla prostě nádhera! 

Kanna Kii: Cizinec na pláži

"L'étranger de la Plage" byla autorkou původně zamýšlena jako jednorázovka, která měla být krátký a milý příběh o dvou zamilovaných mladých mužích. Já jsem si knihu koupila, aniž bych věděla, že má vyjít nějaké pokračování a rovnou ji zahrnula do čtenářské výzvy s tématem: kniha o překonávání překážek. Nicméně pokračování má vyjít jako nová série mang, s názvem Cizinec v jarním vánku, tak tento díl berme jako samostatný prequel, a bude :)

Před třemi lety se potkali na pláži jednoho z okinawských ostrůvků. Začínající spisovatel Šun Hašimoto se zakouká do studenta Mia Čibany a postupně se sbližují, jenže pak musí Mio odjet a Šun, který neví, na čem je, zůstává sám. Čas plyne a najednou je Mio zpátky, dospělý a odhodlaný s Šunem doopravdy chodit. Jenže tři roky odloučení vykonaly své a Šun si není jistý, zda je to skutečně dobrý nápad...

Moje hodnocení: 4/5 V manze jde vidět, že šlo o autorčinu prvotinu. Některé panely obsahovaly velké časové skoky, ale nebyly oddělené tak, jak by si člověk představoval a já se v tom trochu ztrácela. Ani bubliny při konverzaci nebyly tak přehledné, aby bylo hned jasné, kdo vlastně říká co. Příběh je nicméně opravdu pěkný a milý. Mio chodí po smrti rodičů na pobřeží, aby pozoroval moře. Je tichý, bez zájmu a očekává svůj odjezd z ostrova do města, kde bude bydlet v dětském domově. Šun je mladý muž, který odešel od rodiny poté, co řekl, že je gay, a teď bydlí u tety a píše román. Jejich vzájemné cesty se spojí a zase rozejdou na tři roky. Když se Mio vrací, je z něj mladý muž, který je hodně přímý a otevřený v tom, co by chtěl, a to je Šun. Nicméně ten se drží dál a nechce si Mia pustit k tělu (obrazně ani doslova, a že by o to Mio hodně stál!), protože by přece normálně s holkou byl určitě šťastnější. Problémy nastanou, komunikace nefunguje, ale boj o lásku nekončí. S mangou jsem velice spokojená, i když by podle mě klidně stačila jako původně plánovaná jednorázovka, a možná by se odešla i bez intimních scén, i když byly hodně jemné a nikterak detailní. Pravděpodobně se pustím do pokračující série, abych věděla, kam se společný příběh Šuna a Mia posune, ale kdyby to takto skončilo, byla bych šťastná taky.