Na svátky bývá blaze. Žádná práce, žádná škola, v podstatě žádné povinnosti. To si většina lidí myslí, Zamysleli jste se ale někdy nad tím, že neexistuje žádný den v roce, kdyby nikdo nechodil do práce? Teď nemluvím jen o hasičích, doktorech anebo policistech (jež potřebujeme každý den a jejichž práce je více než obdivuhodná), ale co třeba takový pečovatelé, v domovech pro ty, kteří se o sebe starat nedokáží? Co zaměstnanci zoologických zahrad, vždyť i ta nebohá, v klecích zamčená, zvířata potřebují nakrmit? Nebo takový obyčejný zaměstnanec hypermarketu, který musí naplnit regály, abyste se mohly dosyta nažrat vy! Směju se sama sobě, že se vždycky zamyslím nad nějakou situací, až v momentě, kdy se stane mně. Pracovní svátky já opravdu z hloubi svojí duše nenávidím, a nepřeju je nikomu, kdo je každoročně zažívá. Upřímně bych je zakázala, copak si každý nezasluhuje oficiální den volna? Vím, že u některých profesí, to zkrátka a jednoduše není možné, konec konců jen nepatrné zrnko z nich jsem jmenovala. Také vím, že jste možná v zamyšlení nad svátkem očekávali něco jiného, například proslovy o tom, jak zapomínáme vlastní minulost, jak bychom se měli stydět, a podobně. To samozřejmě nepopírám, měli bychom se stydět, a jak! Avšak život svůj trávím den za dnem, buď v práci či ve škole, nebo ho mrhám za televizní obrazovkou či hledáčkem fotoaparátu. Svíčku za Paříž zapaluji ve své mysli, k migrantům se v rozporuplných pocitech nevyjadřuji. Život je plný velkých věcí, nad kterými bychom se měli zamyslet, ale je škoda, že pro tyto zapomínáme na běžné, každodenní skutečnosti, které potkáváme na ulici.
Žádné komentáře:
Okomentovat