Když slunce zapadne za obzor...

Některé věci jsou čisté jako plynoucí řeka, jiné zaprášené a ušmudlané jako zapomenutá krabice ve skříni. Přemýšleli jste někdy nad tím, kam se ubírá váš život? Je spíš, jako ta řeka, plyna rychle a proráží si cestu přesně tam, kam by chtěla plout? Nebo je jako ta krabice, žije den po dni, pořád stejně a nikdo si jí nevšímá? Omluvám se, jestli jsem vás překvapila svojí filosofickou otázkou na začátek, ale vrátila jsem se z týdnu na vysokoškolském instruktorském kurzu a jsem plná myšlenek na globální otázky, jako třeba, co je normální? Je těžké filosoficky uvažovat nad otázkami, které si kladou velcí myslitelé a přitom šlapat v noci rozvodněnou řeku, studenou jako prase, zvláště když víte, že pak budete další půl hodiny lítat venku s mokrými nohavicemi. Ale to jsem odbočila... vlastně ani nevím od čeho... nevím, co jsem tady chtěla dneska psát. Nejprve jsem se jen chtěla po měsíci zase ozvat, aby tady pořád netrčel jeden článek, ale pak mi pár dobrých lidiček připomnělo, že mám narozeniny, tak jsem se asi chtěla pochlubit těmi svými dvěma dvojkami :) Teď mě ještě tak napadá, že když už se chlubím, tak se pochlubím i studijním úspěchem: do dějin pedagogiky máme přečíst čtyři pedagogická díla (Didaktika velká, Ze života a díla, apod.), a mně se jedno z nich konečně podařilo přečíst (což je ironie, protože to musím do konce měsíce odevzdat a tohle jsem četla dva týdny). Tím dílem nebylo nic menšího, než Emil čili o vychování, což se, věřte mi, čte naprosto odporně. Uznávám, na tu dobu to bylo určitě převratné dílo, ale dneska už je spousta věcí překonaná, nad některými se jen zasmějete a zakroutíte hlavou. Vivat, že už jí konečně můžu natrvalo zavřít! O škole nadále mluvit nebudu, jediné co zmíním je, že jsem opět prokrastinovala a všechny seminárky nechala na konec semestru, takže studenti si dokážou představit, jak to u mě teď asi tak vypadá. A jinak, spím nebo přemýšlím o velkých věcech... Nezapomeňte zkoumat svůj život, rozebírejte ho sami se sebou, kritizujte a chvalte sami sebe, jinak skončíte jako ta krabice - já se jí stala, ale už si mně konečně někdo všimnul a vytáhl na světlo. Je čas, začít žít podle toho, jak bych žít chtěla :) S touto myšlenkou se s vámi všemi loučím a přeji vám všem, ať se vaše řeka nikdy před ničím nezastaví! Vaše Saiko :)

P.S. Něco málo hudby k tomu zamýšlení se: