Bolest je něco, co nás všechny provází už odnepaměti. Všichni si den co den procházíme bolestnými příhodami, a ty nás poznamenávají jak fyzicky, jak psychicky. Ovšem, nikdo se nemůže přít, že je snad ta bolest na těle horší než ta na duši. Není. Rána se zahojí a pokud zůstane jizva, většinou se to dá zakrýt kouskem oděvu. Ale rána v těle? Ta se nevyléčí za pomoci jiných, veselých zážitků. Zůstane uvnitř a hlodá. Nedá vám spát a bude vám neustále opakovat: Je to tvoje vina. A když se náhodou utiší? Žádný strach. Však ona zase vystrčí drápky a jako hladový dravec se vrhne znovu na svoji kořist. Zbavit se bolesti na duši možná ani nejde. Možná to někdo, někdy, někde dokázal, ale já si spíš myslím, že tu svoji bolest jen pečlivě zakryli. Do té nejzadnější místnůstky v paměti, přikryli jí haldou oblečení, aby jí náhodou někdo nenašel a ona zase nezačala hlodat v jejich svědomí a ničit jejich duši. A možná je to tak lepší. Schovat tu bolest, zakrýt ji a nevšímat si jí. A jak bude plynout čas, nabrat síly na další boje s ní, abyste jí mohli znovu zakrýt a znovu s ní bojovat. A co vy víte? Třeba už se neukáže. Třeba už zůstane v té místnůstce zamčená do konce vašeho života a už nikdy nevyleze. Možná je to tak vážně lepší. Co na to říct... Já nemám nějakou depresivní chvilku, náhodou mám zrovna dobrou náladu. Píšu jen, co mě jako první napadne a ono to celkem dává smysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat